Black Popes Matter?!
Tak nám na Velikonoční pondělí zemřel papež, paní Müllerová.
Kromě toho, že teď výrazně zdraží letenky do Říma, musejí všichni katolíci útrpně snášet pestré postřehy nekatolické veřejnosti, mezi nimiž ty vyzývající ke zvolení libovolného černocha (kvůli barevnému kontrastu) nebo kardinála Pierbattisty Pizzabally (kvůli nádhernému jménu), patří ještě mezi ty méně prostoduché.
Osobně jsem byla k papeži Františkovi z řady důvodů kritická, dokonce jsem o něm kdysi dávno v Echu napsala text, který vedl “Halíka z Wishe”, tedy vlastně Hradce Králové, k sepsání hanopisu, jímž si redakci Echa na mě stěžoval. Redakci Echa.
Samozřejmě nic z toho se nepatří psát v den, kdy se všichni katolíci mají především modlit za duši zesnulého, a pochopitelně za jeho nástupce. Nejvíce se diskutuje o tom, zda bude zastávat spíš liberální, nebo konzervativní postoje. Církevní konzervativci entuziasmem nepřekypují, jakkoliv se to možná může zdát z mediálních zkratek.
Bohužel musím úvodní zásadu porušit, abych to mohla vysvětlit: dovnitř církve byl František velmi autoritativní. Mnohem víc než jeho dva předchůdci. Nesnesl kritiku, a pokud shledal, že je někdo opačného názoru než on, nedodržoval vůči němu zažitá pravidla jednání. Nejmenoval ho kardinálem, ačkoliv takový býval úzus v jeho funkci (například Monsignore Beautiful, německý arcibiskup Georg Gänswein), odmítal se s ním setkat i přes opakované žádosti (čínský kardinál Zen či italský kardinál Caffarra), odvolal ho dřív, než mu vypršel mandát (kardinál Gerhard Müller) apod. Zlé jazyky tomu říkávaly “kombinace teologického liberalismu s praktickým totalitarismem”.
Zvlášť zacházení se stařičkým Zenem, který je přitom ve své vlasti každou chvíli soudně perzekvován, bylo opravdu ostudné, a na toto téma najdete spoustu článků i v poměrně mainstreamových nekatolických médiích, jelikož tu je konvenční politický rozměr (ve zkratce, Zen byl hodně kritický k Františkově strategii vůči Číně).
František byl také mimořádně aktivní ve jmenování nových kardinálů, najmenoval velkou většinu kardinálského sboru. A vzhledem k jeho ideologické důslednosti se církevním konzervativcům jeví jako nejlepší (reálná) možnost, že nový papež bude jaksi neutrální. Neslaný, nemastný. Ani reformátor, ani tradicionalista. Hlavně klid.
Radost by konzervativcům udělal v podstatě kdokoliv z Afriky. Afričané jsou zárukou důsledně konzervativního přístupu v doktrinálních otázkách. Jejich pramalý zájem o Evropu a Západ obecně (který vnímají obvykle jako umírající civilizaci a odstrašující případ degenerace) vede k tomu, že vůbec nekoketují se západním liberalismem.
Jeden z možných kandidátů, ghanský kardinál Peter Turkson, je mezi africkými kolegy považován za liberála, neboť sice podporuje africké zákony proti sodomii (rozuměj homosexualitě), ale zavíral by pouze za sexuální akty, nikoliv za sebeidentifikaci…
Afričany zkrátka od bílých liberálů typu Reinhard Marx nebo Blase Cupich dělí mentálně celý vesmír. Jejich výhodou bezesporu je, že se mohou pochlubit (na rozdíl od svých bílých kolegů) opravdu kvetoucími církvemi, kostely přetékajícími věřícími, semináři a kláštery plnými kněžských a řeholních povolání, ale třeba taky četným mučednictvím, kdy v mnoha zemích čelí katolíci pro svou víru krvavým masakrům.
Obzvlášť milý konzervativním srdcím je kardinál Robert Sarah z africké Guiney. Teologicky i liturgicky silně konzervativní až tradicionalistický. Tichý, meditativní muž. S evropskými konzervativci najde shodu i v kritice migrace nebo marxismu; v prvním případě je odpůrcem islámu, jehož endemické šíření v západním světě se znepokojením sleduje; ve druhém je přeživším marxistického režimu v Guiney.
Jako kandidát je však nepravděpodobný. Hraje proti němu jednak vysoký věk (už brzy mu bude 80), jednak příliš výrazné názory. Býval vnímán v podstatě jako Františkův antipod i kritik, byť on sám se do otevřených disputací s papežem snažil nepouštět.
Největší liberálové jsou prakticky všichni bílí Evropané nebo Američané, byť se najdou i někteří liberálnější kardinálové z Asie (největším favoritem je Luis Antonio Tagle z Filipín). Jejich výhodou je velká organizovanost, kterou prokázali už na posledním konkláve, kdy si dokázali vybrat kandidáta, za nějž jim zahlasovali i “centristé”.
To, co na Františkovi nejvíc vadilo českým liberálům, tedy jeho postoje k Rusku a k válce na Ukrajině (upřímně mě pobavilo, když právě tito lidé, kteří konzervativcům vztekle vyčítali jakoukoliv kritiku papežovy přílišné politické angažovanosti, Františka najednou hodili přes palubu, jakmile zastával jeden postoj, který se jim nelíbil), je ve světové církvi slovy klasika netéma. Jeden z nejliberálnějších kandidátů na budoucího papeže, italský kardinál Matteo Zuppi, který měl ve Františkově “administrativě” na starost právě válku na Ukrajině, byl ukázkový chcimír, a už před dvěma lety navrhoval to, co dnes navrhuje Donald Trump. Ale před dvěma lety to bylo mnohem větší tabu.
Zuppi je přitom stále Evropan. Afričané, Asiaté, Jihoameričané a dnes vlastně i Američané na konflikt nahlížejí diametrálně odlišně než Evropa, natož “naše” středo-východní Evropa. Především je to pro ně jedna válka z mnoha světových konfliktů.
Zároveň často chápou doktrínu “omezené suverenity” jako něco normálního, protože ve většině světa platí, že velké země mají svou sféru vlivu, kde určité věci prostě nepřipouští. Pravděpodobně nevidí žádný smysl v rozšiřování NATO na východ.
Vůči Rusku nemají negativní sentimenty, protože jejich země nikdy nekolonizovalo, a navíc se dnes tváří jako pobožná země, namísto aby kolem sebe metalo ateismus.
Tak či onak, kdo si chodí k papežům pro politiku, bude dříve či později zklamaný. Papež je v tomto ohledu jen člověk, kterého ovlivňují úplně běžné faktory jako místo narození a životní zkušenosti. Jeho politické přesvědčení je tak víceméně nahodilé, jako byl Františkův antiamerikanismus nebo levicové ekonomické uvažování.
Papež František prostě jen vyrostl v prostředí, kde se Amerika chovala (v rámci hájení své zóny vlivu) často velmi podobně jako Sovětský svaz vůči střední a východní Evropě, a kde dlouhodobě panuje extrémní ekonomická nerovnost, která porodila mimo jiné levicovou teologii osvobození, odmítající americký vliv i jím podporované “pravicové” autoritářské režimy, s nimiž oficiální církev bývala zadobře. Žádné velké tajemství.
Jako obyvatelé planety Země nemůžeme po papeži požadovat, aby sdílel zrovna naše zkušenosti, názory a biasy. Dávno má ty svoje. Jako katolíci ale můžeme (a musíme) požadovat, aby s námi sdílel naši víru, a pokud možno ji politikou moc nezacláněl.
Tak děj se vůle boží!
Hudební epilog:
Moje nejmilejší část konkláve. Litaniae Sanctorum, litánie ke všem svatým.
Už jsem zaznamenal obavu nějakého dezo, aby se papežem nestal nějaký Ukrajinec. To by mne nenapadlo, takové starosti mít....Tak zrovna nejmladší kardinál je Mykola Byčok, vypadá jako Zelenského brácha, ale je majitelem příjemého barytonu, jen by měl mírně zhubnout:-)