Dvakrát měř, jednou válči
Tři poučení pro invazivní vůdce budoucnosti.
Jste vůdci velké silné země, vaše moc je už slušně konsolidovaná, všechno jste doma ovládli, váš národ vás miluje — nebo alespoň mlčky toleruje — a vy začínáte dostávat cukání, že byste možná mohli někoho napadnout a užít si trochu jiný druh penetrace, než vám čas od času poskytují vaše speciální velvyslankyně pro bilaterální styk?
Zároveň ale nechcete skončit jako muž, shodou okolností prezident největší země světa, který už čtyři a půl roku za cenu obrovských lidských i ekonomických ztrát usiluje o dobytí bezvýznamných měst a vesnic nedaleko vlastní hranice, nebo jiný muž, shodou okolností prezident nejsilnější země světa, jehož velkolepý útok na rozviklaný teokratický režim skončil jeho upevněním, bezprecedentním nárůstem regionální moci a vyplacením stovek miliard dolarů odškodného ze zmražených aktiv?
Pak jste tady správně! Provedu vás naplánováním úspěšné operace a rozeberu s vámi nejčastější možné chyby. Nebudu vás vůbec zatěžovat morálkou, protože to u okoralých cyniků a narcistních psychopatů nemá smysl. Jen praktické rady.
1. Krátká, jasná, nízkoriziková
Podívejte se na operace podobné těm, které plánujete. Zjistíte, že nedávné úspěšné revize statu quo spojují dobrá příprava, jasné cíle a bleskový průběh. Má jít spíš o pár tahů štětcem než o malování. O jeden chirurgický řez. Může se omezovat například na odstranění konkrétní osoby (Maduro) a okamžitou instalaci dopředu dohodnutého a spolupracujícího nástupce (kolaboranta). Funguje u silně personalizovaných a zároveň ideově vyprázdněných diktatur, nikoliv u států s kolektivním vedením a silnějším ideologickým podhoubím (jaké měl ale třeba i Madurův předchůdce Chávez).
Úspěšnost operace do budoucna zůstává s otazníkem. Může se stát, že se proti kolaborantovi odevzdávajícímu vám ropu za prebendy pro sebe postupně spiknou suverenisté (nebo jen lidé, kteří ze změny těží méně, než si původně představovali) a nakonec jej odstraní — a vy budete zase tam, kde jste byli. Minimálně jste ale dosáhli dočasného vítězství s velmi malými náklady, a tak i když se váš kolaborantík neudrží, nemusí vás to tolik mrzet. Jeho blbost, že vám uvěřil. Náklady na provedení operace byly nízké a i další generace tamních vůdců se vás pravděpodobně budou obávat.
Rizika vyplývají z možného selhání příprav a technického nezvládnutí operace. Navzdory posměškům ruské a čínské technice americký úspěch spočíval především v tom, že se ji díky činnosti kolaborantů nikdo ani nepokusil použít. I pak ale nestojí zase tolik sil se prostě stáhnout a omluvit se, že jste omylem vpadli na cizí předzahrádku, což se vám stává maximálně jednou za deset let. Ano, chvíli se budete stydět, ale reálně se nic tak strašného nestalo. Důležité je, aby operace byla rychlá a relativně levná. Abyste i v případě selhání mohli své ztráty docela jednoduše odepsat.
Vašim cílem není měnit režim a už vůbec zavádět demokracii (nebo jiný ideologický ekvivalent dle vaší libosti). Cílem je dosadit kolaboranta, který vám bude povolný. Pár měsíců příprav k dobru, samotná operace ale maximálně pár hodin. Bez ohledu na výsledek se všichni musí bezprostředně po akci okamžitě sebrat a letět do prdele.
Nebo musí jít o obsazení konkrétního, dobře zmapovaného teritoria, kde máte podporu obyvatel a/nebo je zrovna velmi zranitelné. Nejlepšími příklady jsou Krym a Náhorní Karabach. Nic fatálního ani v případě možného selhání. Rusko využilo chaos po Majdanu i ideální podmínky na místě (přítomnost základny Černomořské flotily, podpora převážně ruských obyvatel). Operace proběhla bez krve a trvala necelý měsíc (to by měl být horní limit). Blokáda ukrajinských základen, obsazení klíčových objektů a prakticky žádné boje. Ztráty na vojácích i civilistech pod 10 osob, a to hlavně díky tomu, že drtivá většina vojáků a civilních zaměstnanců okamžitě přešla na ruskou stranu, což svědčí o kvalitní přípravě. Ovšem i v případě, že by se všichni bránili, byl jejich počet s nasazením většího množství sil pacifikovatelný (asi 15 tisíc osob).
V případě Náhorního Karabachu Ázerbájdžán několik let investoval do moderní útočné techniky včetně dronů (z Turecka a Izraele), arménské obránce paralyzoval odříznutím Lačinského koridoru a počkal si na vhodnou dobu, kdy se proti Arménii spikly i další faktory (zejména zaneprázdněnost Ruska na Ukrajině). Trvání samotné operace bylo okolo jednoho dne. Ztráty útočníka i obránce byly dohromady okolo 400 až 450 osob a poměrně vyrovnané: 192 mrtvých vojáků útočníka, přes 200 mrtvých obránce, asi dvacet mrtvých arménských civilistů a pět vojáků ruské mírové mise.
Spektakulárně nejhůře dopadají komplexní změny režimů a masivní operace s vágními cíli. Je paradoxní, že jak ruská invaze na Ukrajinu, tak americká válka s Íránem do jisté míry spojují oba scénáře. Obě země plánovaly změnu režimu. Když však napadený jejich útok ustál a začal bojovat, začaly se cíle chaoticky měnit.
Rusko začalo vést klasickou dobyvačnou válku o území, zatímco USA se soustředily na odblokování před válkou perfektně splavného průlivu a ostřelování Íránu, který jim to ovšem oplácel útoky na jejich aktiva v oblasti. Jakkoliv je Trumpova dohoda s Íránem pokořující, je to pořád výrazně lepší scénář, než si zvolil Vladimir Putin, který je podle svého okolí už odmalička mimořádně vytrvalý a neústupný. To, co vypadá na první pohled jako docela dobrá vlastnost, se může v realitě proměnit v katastrofu.
Putin se jako běžec na dlouhé tratě noří pořád hlouběji a umanutě odmítá všechny cesty ven, které se mu nabízejí. Některé přitom nejsou ani zdaleka tak ponižující jako Trumpova dohoda. Žádný z návrhů příměří dnes například nepočítá s tím, že by se Rusko vzdalo území, které již dobylo. Putin ale trvá na dobytí zbylých zhruba 20 procent Doněcké oblasti a je tomuto cíli ochoten obětovat zřejmě všechno.
Putinův autismus ostře kontrastuje s Trumpovou těkavostí a neustálým měněním názorů. Je to ale Trump, kdo díky těmto vlastnostem vytáhl svou zemi z hoven dřív, než se jimi zadusila. Americké administrativě se mnoho lepších řešení prostě nenabízelo a správně vyhodnotila to nejméně špatné. Brekot a dupot se dal očekávat, jestřábi jsou ideologové a řešením každého ideologa tam, kde X selhává, je „přitlačme ještě trochu víc na X“. Jejich track rekord je ovšem příšerný a Trump udělal dobře, že nakonec zatáhl za Y, i když teď ponese důsledky svého předchozího špatného rozhodnutí.
2. Neútočte před útokem
Bude to znít primitivně, ale je to asi nejdůležitější pravidlo.
Úspěšný agresor potřebuje strategické překvapení. Ne jen taktické (kdy přesně udeří), ale hlavně to strategické — aby svět i oběť ještě den před invazí věřily, že to „přece nemyslí vážně“. Pokud měsíce pořádáte cvičení u hranic napadeného nebo měsíce přesouváte techniku na Blízký východ, váš útok opravdu není překvapivý. Na druhou stranu tomu se v dnešním světě, kde každý pohyb sledují satelity, nedá zabránit.
Absolutně nejhorší ale je, pokud někoho tak trochu napadnete už předtím a za nějaký čas se vrátíte s tím, že to dokončíte. Pokud napadený není úplný troglodyt a dokonce má snad spojence z řad silnějších států, z vašeho původního útoku se poučil. Sjednotil se (proti vám), konsolidoval silové složky, vyzbrojil se, připravil si krizové plány.
Putin ukradl Ukrajině Krym a osm let vedl vojenské operace nulové hodnoty na Donbasu. Ukrajina se těch osm let připravovala a s pomocí spojenců cvičila a zbrojila. Navíc nechuť k Rusku mezi obyvatelstvem narůstala, jak se vzájemné vztahy právě v důsledku „krvácející rány“ na východě země zhoršovaly, což bylo zřejmé i z výsledků voleb. Ukrajinci sice nechtěli žádnou válku s Ruskem a preferovali se dohodnout, ale předešlé autentické sympatie — Putin a Lukašenko bývali na Ukrajině dlouhá léta nejpopulárnějšími politiky — k východnímu sousedovi pomalu vyhasínaly.
Jestli měl Putin někdy šanci Ukrajinu ovládnout, bylo to v roce 2014. Ne o osm let později. Těch osm let pohřbilo všechny naděje na mírové sjednocení.
USA napadly Írán nejprve v červnu 2025, a to během vyjednávání o íránském jaderném programu. Írán, který se už v té době potýkal s řadou vnitropolitických krizí, tehdy reagoval uvážlivě. Nechal dokonce USA vyhlásit vítězství a „totální zničení íránského jaderného programu“, jak tvrdil Trump, přestože to byla zjevná lež, kterou už v té době rozporovali experti i média. Írán veřejně vystupoval submisivně a podle ománských vyjednavačů byl opravdu ochotný přijmout i relativně tvrdé podmínky dohody, ale v zázemí na útok z června nezapomněli a správně jej očekávali znovu. A on přišel, opět uprostřed vyjednávání, tentokrát už nikoliv s cílem „polechtat“, ale způsobit kolaps.
Vyvraždění politických a náboženských vůdců i s celými rodinami, ničení energetické infrastruktury i zabíjení školaček na základce (jakkoliv neúmyslné), spekulace o snaze zemi rozervat a zničit prostřednictvím kurdských nebo ázerských proxies. Írán byl na druhý útok poměrně dobře připravený a reagoval bryskním uzavřením Hormuzského průlivu a salvou útoků na americká aktiva v regionu i na své sousedy v Perském zálivu.
Správně si vyhodnotil, že je schopen způsobit v odvetě takové škody, že válka nebude dlouhodobě udržitelná nejen pro USA, ale i pro region, potažmo celý svět. V mezičase také investoval do kvalitnějších dronů, do rozptýlení a kamufláže svých zbraní, prostě do všeho, co ho mohlo zvýhodnit v asymetrické válce. Po zkušenostech s atentátem na Kásima Solejmáního a třeba i pagerovými útoky počítal i s variantou zabití nejvyšších představitelů a pojistil se decentralizací moci regionálním složkám Revolučních gard.
Tak si to shrňme. Pokud znovu napadnete zemi, kterou jste už nedávno napadli, očekávejte větší a lépe organizovaný odpor. A jestliže nedáte vládnoucímu režimu žádnou možnost ústupu, bude bojovat jako vzteklý pes. Íránské vedení dostalo na výběr mezi prostě zhebnout a padnout se ctí v boji. Nic moc lákavá nabídka, ale sami víte, co byste si asi vybrali na jejich místě. A to i pokud zrovna nevěříte v 72 panen.
3. Opravdu to potřebujete?
Otázka, se kterou byste si měli lámat hlavu od začátku.
Chápu, že můžete být trochu frustrovaní tím, že třeba financujete spřátelené politiky v cizích zemích a oni pak klíďo píďo prohrají volby, nebo je dokonce vyhrají, ale na vás a vaše potřeby kašlou a jsou samá výmluva. Ale zatímco s využitím měkkých prostředků můžete ztratit maximálně nějaké peníze a/nebo tvář, ty tvrdé pro vás přináší extrémní riziko. Uvědomte si, že největší síla velmoci spočívá v tom, co by mohla realisticky (!) udělat, ale dosud to neudělala. Co byste vy mohli udělat, kdybyste chtěli, ale ještě jste to neudělali. Tohle vám dává moc, takhle můžete tlačit na slabší hráče, dohánět je k zoufalství a nutit k nejrůznějším ponižujícím ústupkům. Za to, co jim neuděláte.
Převaha Ruska vůči Ukrajině byla mnohem větší před únorem 2022. Převaha USA vůči Íránu byla mnohem větší před únorem 2026. Jakmile tenhle Rubikon překročíte, síly se vyrovnávají. Proč by se dnes měla Ukrajina bát Ruska? Nebo Írán USA? Co jim ještě mohou udělat, co dosud neudělali? Znovu je zbombardovat? Zase někoho zabít?
Jediným prvkem převahy obou velmocí zůstávají jaderné zbraně, ale tady se vracíme ke slovíčku „realisticky“. Napadení necítí, že by realisticky hrozilo jejich využití v těchto konvenčních konfliktech. Rizika pro útočníka tady jednoznačně převažují.
A tak se respekt postupně vytrácí a slabší se osmělují ke stále odvážnějším akcím.
Samozřejmě to platí v různých konstelacích. Rusko například nerespektuje Evropu, protože ta už mu udělala všechno, co mohla, respektive k čemu byla ochotná. Co přijde za další ruský dron na území EU? Nový sankční balíček, který by přišel tak jako tak?
Evropské země by sice mohly poslat Ukrajině vojáky, ale Rusko moc dobře ví, že to neudělají. Není to realistická hrozba. Větší páky na Rusko než EU mají dnes i jeho středně velcí obchodní partneři jako Vietnam, Egypt či Indonésie. Nějaké páky mají Spojené státy a největší páky má Čína. Protože vytvořila enormní závislost. Čína bez jediné vystřelené patrony rozhoduje o tom, zda Rusko dál povede svou válku.
Čína je přesně ten stát, který vám nabízím jako kontrapunkt k zamyšlení.
USA se posledních 30 let vyčerpávaly válkami na Blízkém východě, které jim nic nepřinesly. Dvacet let a 2,3 bilionu dolarů za cestu od Tálibánu k lépe vyzbrojenému Tálibánu. Vím, že v Afghánistánu prohráli i Britové nebo Sověti, ale když se zaměříte na detaily, například jak dlouho se udržel jejich režim, jestli se stihli stáhnout včetně techniky atd., zjistíte, že ta americká porážka byla zdaleka nejšílenější. A když se pak podíváte na bilanci vojenských konfliktů po druhé světové válce, bylo to spíš pravidlo než výjimka. V tzv. studené válce Američané zvítězili nevojenskými prostředky.
Rusko se sebralo z krize 90. let, začalo bohatnout a obnovovat svůj vliv... až se z toho Vladimir Putin začal nudit, povídat si s duchy dávno mrtvých panovníků a dnes mu hoří rafinerie a přístavy a ropu místo nablýskanými rourami, podmaňujícími si Evropu, posílá do Asie na prastarých tankerech plujících pod vlajkou Pobřeží slonoviny.
Mezitím Čína myslela na sebe, makala a tohle je výsledek. Aniž by kohokoliv napadla, stala se světovou velmocí, proti níž si Donald Trump rozmyslel uplatnit cla. Do Pekingu se dnes jezdí zásadně v podřízeném postavení, ať jste Rus, Němec, nebo třeba Brazilec.
Pokud nechcete válčit, protože jste sadisti, kterým dělá dobře pohled na rozbombardovaná města a plačící dětičky a babičky, ale máte politické cíle, jichž chcete válkou dosáhnout... opravdu zvažte, jestli dlouho vysmívaná měkká síla přece jen není tou hladší a méně rizikovou cestou. I když se zaměříte na kolapsy režimů, zjistíte, že k tomu většinou nevedla žádná vojenská agrese. A dokonce ani sankce.
Naopak, vojenské útoky a sankce vedou často k radikalizaci režimů a semknutí obyvatelstva kolem vlajky. Paradoxně to je bohatnutí populace a postupné vyvanutí dominantní ideologie, co nejvíc ohrožuje autoritářské režimy. Zlé jazyky tvrdí, že Češi v roce 1989 chtěli také spíš obsah magazínu Quelle než například instituci Senátu.
Když čtu, že Severní Korea bohatne nebo že Írán použije prostředky ze zmražených miliard na legitimizaci režimu mezi obyvateli, usmívám se. Ve skutečnosti to tamní režimy ohrožuje víc než milion sankcí a výhrůžek. S populací, která má hlad, si můžete dělat, co se vám zachce. Národ s plnými bříšky se začíná zajímat o svět, v němž žije.
Pokud je cílem vašeho útoku demokracie, nejlépe chudá a chaotická, poskytněte jednak kontrapunkt, že u vás se žije lépe — lidé na Donbasu chtěli v roce 2014 hlavně ruské důchody —, jednak trpělivě budujte ekonomickou závislost. Jak by se Rusku mohl vzepřít takový Tádžikistán, kde příjmy z Ruska tvoří polovinu HDP?
Budujte, chlubte se svými úspěchy a ak sa nájde taký, čo ti verí, tak mu otvor každé z tvojich dverí. A kdyby to náhodou nechtěl chápat, vždycky je tu řada hybridních prostředků, jak mu k tomu pomoci. Bombardování je naopak ve změně názorů populace poměrně neefektivní. Lidé se zničenými domovy budou spíš nasraní.
Zdravá paranoia
Abyste všechny tyto body dokázali objektivně posoudit, musíte udržovat své informační prostředí zdravé a kritické. Chápu, že to není jednoduché, protože moc a loajalita jsou dva králíci v jednom klobouku. Přesto se můžete vyvarovat alespoň těm největším chybám, jestliže se nebudete úplně uzavírat do vlastní informační bubliny a u každého informátora zvažovat jeho možné osobní motivace. Ano, je to paranoia, kterou už možná trpíte v mnoha jiných oblastech, ale tady je výjimečně užitečná.
Snažte se nebýt závislý pouze na přehledech zpráv, které vám přinášejí vaši podřízení. Samozřejmě nemůžete celý den na záchodě scrollovat, máte spoustu práce s vládnutím světu. Ale čas od času vystrčte z bubliny hlavu a letmo zkontrolujte, jestli jste správně informováni a nedostáváte denní přehledy úspěchů našich dojiček a jeřábnic, zatímco vám někde doutná krize, o níž nevíte. Pokud něco takového zjistíte, konfrontujte podřízené a rozšiřte okruh informátorů s jasnými pokyny, co od nich očekáváte.
Mějte lidi, kterým věříte a kteří vědí, že neupadnou ve vaši nemilost, když vám přinesou nepříjemnou informaci (maminka, manželka, děti, přátelé z dětství). Dotyční si musí být jistí, že je máte rádi skoro bezpodmínečně, vážíte si jejich názorů a chcete je slyšet. Dávejte si naopak pozor na ty, kteří vás pod záminkou spolupatřičnosti chtějí k něčemu manipulovat (například váš zeť mající obchodní zájmy v nějaké zemi...).
Hodně čtěte o historii své země i jiných. A to nejen té slavné, která vás baví a chcete se jí přiblížit. Zaměřte se na těžké okamžiky své země a analyzujte, co k nim vedlo.
Chcete se jim přece vyhnout, že? Vaše země je sice skvělá (dokonce nejlepší), ale spousta lidí ji v minulosti poškodila špatnými rozhodnutími, za něž zaplatila nejen životy poddaných (to vás asi moc nezajímá), ale i svou slávou a politickou či ekonomickou mocí. A někteří vůdci museli utéct, nebo dokonce zemřeli!
Americký prezident by měl studovat, proč je jeho země nejpozději od korejské války v 50. letech tak vojensky neúspěšná, přestože disponuje nejsilnější armádou na světě. A proč po vítězství ve studené válce nedokázala ani pár desetiletí udržet svůj mocenský unipol a začala ji ohrožovat Čína? Ruský prezident by se mohl naopak zaměřit třeba na období krizí státnosti cca 1900 až 1920 a cca 1979 až 1999. Zájemce o starší historii si jistě užije i roky 1598–1613. Jaké chyby udělali moji předchůdci? Jak mohli zabránit událostem, které už brzy zpustošily mou zemi? Jednali zbrkle, nebo naopak vůbec?
Co vedlo k rozpadu velkých impérií se staletou historií, jako byli Osmanská říše, Ruské impérium nebo Rakousko-Uhersko? Nesmetla je všechny první světová válka? Která začala jako „rychlá trestná výprava“, k níž jestřábi v generálním štábu přemluvili už senilního nemocného císaře, přestože se bál a oponoval jim, že oni ještě žádnou válku neprohráli. František Josef byl totiž v mladém věku přítomen na bojišti u několika ponižujících vojenských porážek — velmi užitečná zkušenost, kterou vy nemáte.
A co teprve takové Britské impérium? Přestože ve všech válkách zvítězilo, ty jej natolik vyčerpaly, že se nakonec rozpadlo a zůstala z něj jen ostrovní nudle, kde v příštích desetiletích získají demografickou (a souběžně jistě i mocenskou) většinu někdejší kolonizované národy. Ty, o nichž Kipling a spol. psali jako o primitivech notoricky neschopných si vládnout ani na svém území. Těžko si představit větší ponížení.
Vidíte, že válka je lidstvu sice přirozená, ale taky je to velký risk pro vás osobně i vaši zemi. Jak ho omezit? Při plánování agresí se vyhněte zejména následujícím dvěma scénářům. Tyto prototypy vám velmi pravděpodobně budou věšet bulíky na nos.
Case Netanjahu
Spřátelený vůdce, který skoro 40 let neúspěšně přesvědčoval všechny vaše předchůdce, aby zaútočili na jeho regionálního nepřítele, nejspíš není nejlepším zdrojem ohledně predikce úspěchů operace. Kontaktujte spíš své předchůdce a ptejte se, proč tomu člověku nevěřili a neposlouchali ho a jaké mají zkušenosti s jeho tvrzeními.
Rozdělte si své podřízené do několika skupin podle jejich přístupu k plánované operaci. Ty, kteří operaci hlasitě podporují, podrobte zkoumání. Nejedná se náhodou o lidi, kteří v minulosti podporovali neúspěšné operace mých předchůdců? Nejedná se o lidi, kteří budou za jakýchkoliv okolností podporovat jakékoliv operace? Nemají na tom celém nějaký svůj osobní zájem (ať už psychologický, nebo ekonomický)?
Konfrontujte je s jejich dřívějšími chybami v úsudku a ptejte se, proč by to tentokrát mělo být jinak. Pak jejich odpovědi konfrontujte s odpůrci. Pohlížejte na odpůrce jako na skupinu, která zachovává status quo. Silnější argumentaci by měl vždy přinést ten, kdo chce narušit status quo. To on vás vystavuje rizikům z případného selhání.
Možná to zní komplikovaně, ale zvládl to i George W. Bush, o jehož inteligenci se říkalo, že je hloupější než nejchytřejší opice. Proti jestřábům ve své administrativě, kteří si chtěli vylepšit chuť po Iráku (např. viceprezident Dick Cheney, ministr obrany Donald Rumsfeld, notorický podezřelý John Bolton) právě útokem na Írán, postavil tým odpůrců (např. ministryně zahraničí Condoleezza Riceová, ministr obrany po Rumsfeldovi Robert Gates, náčelník generálního štábu Mike Mullen a další).
Pak Bush zvážil předešlé zkušenosti s oběma skupinami, nechal si odpůrci operace vyložit možná rizika a nikdy útok nespustil. Nezůstávejte sami s těmi, kteří vás chtějí donutit k útoku. Řeďte jejich informační nálevy rozhovory s odpůrci. Snažte se, aby to bylo aspoň 1:1, ale nebojte se vychýlit poměr ve prospěch odpůrců. Zastánci po vás chtějí, abyste šli do akce se značnými riziky pro vaši osobu — vás to může okamžitě politicky zničit; oni budou za 20 let vydávat memoáry a nonšalantně pindat v nějakém think tanku o tom, co se mělo udělat jinak —, to na jejich straně leží důkazní břemeno ohledně nezbytnosti i úspěchu akce. Podle amerických médií si dnes Trump ověřuje po telefonátech s Bibim každé jeho tvrzení se svými podřízenými. No, to brzy...
Case Medvedčuk
Taktéž kolaborantský politik ze země, kterou se chystáte napadnout, není nejlepším zdrojem ohledně situace v cílové zemi, jestliže od vás bere peníze a zároveň je vaším osobním přítelem, přičemž obojí — stav jeho konta i přístup k vaší osobě — závisí na tom, zda vám podává dostatečně optimistické informace o vývoji v dané zemi. Takový člověk bude mít tendenci jednak zveličovat význam své osoby a svou popularitu ve vlasti, jednak vám přinášet feedback, který očekáváte („všichni se na nás dva těší!“).
Požádejte o provedení interních průzkumů v cílové zemi důvěryhodnou agenturu. Zda si vaši důvěru zaslouží, poznáte podle toho, že vám v minulosti přinášela i data, která vás moc nepotěšila. V žádném případě ale nesmí mít tato agentura žádné vazby na zájmové skupiny v cílové zemi. Už vůbec, proboha, na ty, kterým platíte za tamní vyvíjenou činnost! Tito lidé se budou snažit všemi cestami zabránit tomu, abyste se dozvěděli, že tak trochu vyhazujete peníze do větru. Pamatujte, že jejich živobytí závisí na vás, jsou tak nejméně důvěryhodnými zdroji při hodnocení vlastní práce.
Pak totéž měření proveďte několikrát v různém čase s různými agenturami. Pokud vám vyjdou výrazně odlišné výsledky, mělo by vás to znejistit. Vždy ale považujte data od té „nejpesimističtější“ agentury za výchozí. „Pokud agentura X má pravdu, jaký to bude mít vliv na moji operaci?“ Pokud mají pravdu ti ostatní, pak vás může čekat jenom příjemné překvapení. Pokud však mají pravdu škarohlídi, bude to hodně špatné?
Čím je vaše pozice vůdce silnější a vaše okolí, řekněme, submisivnější vůči vaší maličkosti, tím rezervovanější postoj mějte k jejich tvrzením. I pokud se dotyční lidé tváří, že s vašimi záměry nadšeně souhlasí, požádejte je, ať si zahrají na odpůrce a sepíšou vám seznam důvodů, proč tu věc nedělat a co by se mohlo pokazit. Řekněte jim, že vám tím pomáhají vyhnout se chybám při plánování. Že si nejste jistý, jestli jste zvážil všechno a jestli máte úplné informace od jejich mocenských konkurentů.
Trvejte na tom, že nejde o jejich názory (ty se před vámi mohou snažit skrýt), ale jen o takový mentální trénink. Ať napíšou všechno, co je napadne. Vyzkoušejte tento postup už dříve na méně důležitých otázkách a viditelně oceňte ty, kteří vám přinesli nejlepší kontraargumenty. Tím dáte všem najevo, že vám na tom opravdu záleží a nečeká je pád z okna vaší milosti, když se do toho zpochybňování předpokladů příliš zaberou.
Vyberte lidi z různých, navzájem si konkurujících skupin, které k provedení akce potřebujete. Představitelé armády těžko zmíní své pochybnosti ohledně připravenosti armády, mohou však mít nějaké poznatky k tajným službám. Tajné služby k armádě, civilní sektor k oběma atd. Každý je ochotný vidět chyby a kritizovat to, za co nemá odpovědnost. Počítejte s tím. Některá křížová tvrzení zkuste náhodně ověřit a jakmile zjistíte, že na nich bylo něco pravdy, víte, že se X pouze nesnažil uškodit Y. Těchto pár užitečných triků eliminuje alespoň ty největší minely, jichž se můžete dopustit.
Přeji hodně štěstí a ať jednou nemusíte v bunkru trávit děti.