Helen Andrews: Velká feminizace (překlad)

Kontroverzní text Helen Andrewsové z magazínu Compact. Přeloženo a zestručněno pro příjemnější čtení (anglofonní lidé jsou rozvláční). Jídlo pro mozek, názor si udělejte sami.

V roce 2019 jsem četla článek o Larrym Summersovi a Harvardu, který mi úplně změnil pohled na svět. Autor, píšící pod pseudonymem „J. Stone“, v něm tvrdil, že den, kdy Summers rezignoval na funkci prezidenta Harvardovy univerzity, představoval zlom v naší kultuře. Celou éru „woke“ prý lze odvodit právě od tohoto okamžiku – od způsobu, jakým byl Summers „zrušen“, a především od toho, kdo to udělal: ženy.

Základní fakta případu jsem znala. Dne 14. ledna 2005 vystoupil Summers na konferenci „Diversifying the Science and Engineering Workforce“ s projevem, který měl být neveřejný. Řekl v něm, že nedostatek žen v přírodních vědách může být částečně způsoben „odlišnou distribucí schopností na nejvyšší úrovni“, ale také rozdílnými zájmy mužů a žen, které „nelze vysvětlit pouhou socializací“.

Některé profesorky, které byly přítomné, se urazily a jeho slova předaly novinářům – v rozporu s dohodou o neveřejnosti. Rozpoutal se skandál, následovalo hlasování o nedůvěře harvardského akademického sboru a nakonec Summersova rezignace.

Podle autora nešlo jen o to, že ženy „zrušily“ prezidenta Harvardu, ale o to, že to udělaly typicky ženským způsobem – prostřednictvím emocí, nikoli argumentů. „Když začal mluvit o vrozených rozdílech mezi muži a ženami, nemohla jsem dýchat, protože takové předsudky mě fyzicky urážejí,“ řekla bioložka z MIT Nancy Hopkinsová.

Summers se opakovaně omlouval a vydával další a další prohlášení, pokaždé s větší pokorou. Odborníci upozorňovali, že vše, co řekl, je plně v rámci vědeckého mainstreamu, ale racionální argumenty proti rozběsněnému davu nezabraly.

Autor eseje tvrdil, že tato „kultura rušení“ je ženská v samotné své podstatě. Ženy prý ruší jinak než muži – emocionálně, ne logicky. A že cancel culture obecně vzniká tam, kde je žen dostatek, aby určovaly atmosféru organizace. To je základ tzv. Teze o velké feminizaci, kterou tentýž autor později rozvedl v celé knize: všechno, co dnes označujeme za „woke“, je podle něj jen vedlejší jev feminizace společnosti.

Síla téhle myšlenky byla ohromující. Skutečně jako by odhalovala logiku současné doby. Wokeness podle ní není nová ideologie, pokračování marxismu ani důsledek zklamání po Obamovi, ale prostě ženské vzorce chování, které pronikly do institucí, jež byly dosud převážně mužské. Jak je možné, že jsem si to nikdy neuvědomila?

Možná proto, že většina z nás vnímá feminizaci jako dávnou historii. Když se mluví o ženách v právu, napadne nás první studentka práv (1869), první žena, která obhajovala případ u Nejvyššího soudu (1880), nebo první soudkyně Nejvyššího soudu (1981). Jenže důležitější zlom nastal tehdy, když se právnické fakulty staly většinově ženské – v roce 2016 – a když ženy tvořily většinu mladých advokátů – v roce 2023. Když byla Sandra Day O’Connor jmenována do Nejvyššího soudu, tvořily ženy jen pět procent soudců. Dnes je to mezi soudci jmenovanými prezidentem Bidenem dokonce 63 procent.

Stejný vývoj sledujeme i jinde: průkopnice v 60. a 70. letech, rostoucí zastoupení v 80. a 90. letech a skutečná parita v mladších generacích kolem 2010 a 2020. V roce 1974 tvořily ženy jen desetinu redakce New York Times. V roce 2018 se tam poprvé dostaly do většiny a dnes tvoří 55 procent redakce. Lékařské fakulty se staly většinově ženské v roce 2019. Téhož roku se ženy staly většinou mezi univerzitně vzdělanými pracovníky v celých USA. V roce 2023 tvořily většinu vysokoškolských vyučujících.

Mezi manažery zatím ještě většinu nemají, ale už jsou na 46 procentech – takže k tomu brzy může dojít. Časová souvislost tedy sedí: éra „wokeness“ se rozvíjela přesně v době, kdy se klíčové instituce demograficky překlopily z mužských na ženské.

A odpovídá tomu i její povaha. Všechno, co si s „woke“ spojujeme, staví ženské hodnoty nad mužské – empatii nad racionalitu, bezpečí nad riziko, soudržnost nad soutěživost. Jiní autoři, například Noah Carl nebo Bo Winegard a Cory Clark, kteří zkoumali dopady feminizace v akademickém prostředí, předkládají data ukazující hodnotové rozdíly mezi muži a ženami. Například 71 % mužů uvedlo, že svoboda projevu je důležitější než společenská soudržnost, zatímco 59 % žen si myslí opak.

Podstatné přitom nejsou rozdíly mezi jednotlivci, ale mezi skupinami. Každý člověk je jedinečný, ale skupiny mužů a žen se statisticky liší. Jedna žena může být i výrazně vyšší než jeden muž, ale skupina deseti náhodně vybraných žen bude jen stěží vyšší než skupina deseti mužů. Čím větší skupina, tím víc se projeví průměr.

Ženské skupiny dávají přednost spolupráci a konsenzu. Muži si navzájem přikazují, ženy spíš navrhují a přesvědčují. Kritiku je nutné zabalit do vrstev komplimentů. Důležitější než výsledek diskuze je samotný fakt, že se konala a všichni se jí zúčastnili. Nejvýraznější pohlavní rozdíl v dynamice skupin je vztah ke konfliktu – muži bojují otevřeně, ženy spíš podkopávají nebo vylučují. Bari Weissová ve svém rezignačním dopise z The New York Times popsala, jak ji kolegové v interních zprávách nazývali rasistkou, nacistkou a fanatičkou – a nejženštější na tom podle ní bylo, že „kolegové, kteří se mnou vycházeli, byli kvůli tomu šikanováni“. Weissová jednou pozvala kolegyni z redakce na kávu – novinářku smíšeného původu, která často psala o rase – ta však odmítla. Bylo to neprofesionální, ale zároveň velmi „ženské“.

Muži umějí lépe oddělovat jednotlivé sféry života. Wokeness je podle autora právě selháním v této schopnosti – neschopností udržet hranice. Dřív měl třeba lékař své politické názory, ale chápal, že do ordinace nepatří. Dnes, kdy je medicína silně feminizovaná, vidíme lékaře s odznaky a lanyardami vyjadřujícími postoje od LGBT otázky po Gazu. Svou profesní autoritu často využívají k podpoře politických hnutí – například když lékaři během covidu prohlašovali, že protesty Black Lives Matter nejsou porušením karantény, protože rasismus je „veřejnozdravotní krize“.

Kniha Warriors and Worriers: The Survival of the Sexes („Bojovníci a starostlivky“) psycholožky Joyce Benensonové mi pomohla všechny souvislosti pochopit. Benensonová tvrdí, že muži si v průběhu evoluce vytvořili skupinové chování přizpůsobené válce, zatímco ženy chování zaměřené na ochranu potomků. Tyto prastaré vzorce vysvětlují, proč v moderním experimentu pozorovatelé viděli, že skupina mužů při řešení úkolu „bojuje o slovo, hlasitě nesouhlasí“ a pak „v dobré náladě předává řešení“. Zatímco skupina žen „zdvořile zjišťuje osobní informace, usmívá se, střídá se ve slovu“ a věnuje jen malou pozornost samotnému úkolu.

Smyslem války je vyřešit spor mezi dvěma kmeny – ale funguje to jen, pokud po boji následuje mír. Muži si proto vyvinuli způsoby, jak se s nepřáteli usmířit. Ženy, dokonce i samice primátů, se smiřují pomaleji, protože jejich konflikty se tradičně odehrávaly uvnitř kmene a řešily se nepřímo. Soutěží o postavení a zdroje – bez jasného konce.

Všechno to přesně odpovídalo mým pozorováním fenoménu „wokeness“. Jenže počáteční nadšení z této teorie brzy vystřídal tíživý pocit. Pokud je na ní něco pravdy, pak šílenství roku 2020 bylo jen malou ochutnávkou toho, co nás čeká. Představte si, co nastane, až z těchto vlivných profesí odejdou poslední muži a společnost převezmou mladší, ještě více feminizované generace.

---

Míra hrozby, kterou představuje „wokeness“, se liší podle odvětví. Je smutné, že katedry angličtiny jsou dnes zcela feminizované, ale většiny lidí se to v každodenním životě zásadně nedotýká. Jinde na tom záleží mnohem víc. Možná nejste novinář, ale žijete v zemi, kde to, co se napíše v New York Times, do značné míry určuje, co se považuje za veřejně přijatou pravdu. Pokud se Times stanou místem, kde vnitřní konsenzus dokáže potlačit nepopulární fakta, má to dopad na každého občana.

Nejvíc mě ale děsí oblast práva. Na fungujícím právním systému jsme závislí všichni, a upřímně řečeno – vláda práva nepřežije, pokud se právnická profese stane většinově ženskou. Vláda práva totiž neznamená jen to, že jsou pravidla sepsána. Znamená také, že se jimi řídíme i tehdy, když jejich uplatnění vede k výsledku, který je nám citově nepříjemný nebo který odporuje našemu instinktivnímu soucitu s jednou ze stran.

Feminizovaný právní systém by mohl připomínat disciplinární tribunály podle článku IX (Title IX) pro případy sexuálního napadení na amerických univerzitách, které vznikly v roce 2011 za prezidenta Obamy. Tyto procedury sice formálně vycházely z psaných pravidel a tedy technicky spadaly pod „vládu práva“, ale chyběly jim mnohé základní záruky, které právní systém považuje za posvátné – například právo čelit obvinění tváří v tvář, právo znát přesnou povahu obvinění nebo samotný princip, že vina má vyplývat z objektivních okolností přístupných oběma stranám, nikoli z toho, jak se jedna ze stran po čase subjektivně cítí. Tyto záruky byly odstraněny proto, že lidé, kteří tato pravidla vytvářeli, měli přirozeně větší soucit s oběťmi – většinou ženami – než s obviněnými, kteří byli většinou muži.

Tyto dva přístupy k právu se ostře střetly během slyšení o potvrzení Bretta Kavanaugha do funkce soudce Nejvyššího soudu. „Mužský“ postoj zněl: pokud Christine Blasey Ford nedokáže předložit žádný konkrétní důkaz, že se s Kavanaughem vůbec někdy setkala, její obvinění ze znásilnění nesmí zničit jeho život. „Ženský“ postoj říkal, že její viditelná emocionální reakce sama o sobě představuje určitou formu důvěryhodnosti, kterou musí senátní výbor respektovat.

Pokud se právnická profese stane většinově ženskou, lze očekávat, že duch tribunálů podle článku IX a přístup z Kavanaughových slyšení se rozšíří. Soudci budou ohýbat pravidla ve prospěch oblíbených skupin a přísně je uplatňovat vůči těm neoblíbeným – což se už dnes děje v znepokojivé míře. V sedmdesátých letech bylo možné věřit, že masový vstup žen do právnické profese přinese jen malé změny. Dnes už tato víra prostě neobstojí. Zajímavé je, že na tom, jaké ty změny budou, se v zásadě shodují obě strany politického spektra. Liší se jen v názoru, zda to bude dobře, nebo špatně.

Dahlia Lithwicková začíná svou knihu Lady Justice: Women, the Law, and the Battle to Save America scénou z roku 2016, kdy Nejvyšší soud projednával texaský zákon o potratech. Tři soudkyně – Ginsburgová, Sotomayorová a Kaganová – „ignorovaly časové limity a překřikovaly mužské kolegy“. Lithwicková to oslavuje jako „výbuch dlouho potlačované dívčí soudcovské síly“, který „ukázal, jak by mohla vypadat skutečná genderová rovnost či alespoň parita v nejvyšších právních institucích“.

Lithwicková chválí ženy za jejich nerespektování právních formalit, které podle ní pocházejí z dob útlaku a nadvlády bílých mužů. „Americký právní systém byl v zásadě stroj postavený k privilegování majetných bílých mužů,“ píše. „Ale je to jediné, co máme, a tak s tím musíme pracovat.“ Ti, kdo považují právo za patriarchální přežitek, k němu proto přistupují účelově. Pokud se tento přístup stane v právním systému převládajícím, navenek může vše vypadat stejně – ale fakticky dojde k revoluci.

---

Velká feminizace je skutečně bezprecedentní jev. Jiné civilizace ženám také rozdaly volební právo, umožnily jim vlastnit majetek nebo jim dovolily dědit trůny. Ale žádná civilizace v dějinách lidstva nikdy nezkusila svěřit ženám tolik klíčových institucí – od politických stran přes univerzity až po největší podniky. I tam, kde ženy nezastávají nejvyšší posty, určují tón organizace natolik, že i mužský generální ředitel musí jednat v mezích, které mu nastavila jeho viceprezidentka pro lidské zdroje. Bereme jako samozřejmost, že tyto instituce budou fungovat dál, i v takto zcela nových podmínkách. Ale máme pro takové přesvědčení skutečně důvod?

Problém nespočívá v tom, že by ženy byly méně schopné než muži, nebo že by jejich způsob jednání byl objektivně horší. Problém je, že ženské způsoby interakce se často nehodí k naplňování cílů velkých institucí. Akademické prostředí může být převážně ženské, ale pak se (tak jako mnohé dnešní fakulty) začne zaměřovat na jiné cíle než otevřenou debatu a svobodné hledání pravdy. A k čemu je akademie, která nehledá pravdu? K čemu jsou novináři, pokud nejsou drzí individualisté ochotní riskovat neoblíbenost? A co se stane s firmou, která ztratí dobrodružného ducha a promění se v uzavřenou, pečlivě harmonizovanou byrokracii? Nepřestane růst?

Pokud Velká feminizace představuje hrozbu pro naši civilizaci, nabízí se otázka, zda s tím lze vůbec něco dělat. Odpověď závisí na tom, proč si myslíme, že k ní došlo. Mnozí tvrdí, že jde o přirozený vývoj. Ženy konečně dostaly šanci soutěžit s muži – a ukázalo se, že jsou prostě lepší. Proto dnes vedou redakce, politické strany i korporace.

Tento pohled popsal letos novinář Ross Douthat v rozhovoru s vydavatelem Jonathanem Keepermanem, známým pod přezdívkou „L0m3z“, který zpopularizoval pojem longhouse jako metaforu feminizace společnosti. „Muži si stěžují, že je ženy utlačují. Není ten longhouse jen vydatné mužské fňukání nad tím, že nedokážou dost dobře soutěžit?“ ptal se Douthat. „Možná byste se prostě měli sebrat a soutěžit podle pravidel, která máme v jednadvacátém století.“

Takto si to vysvětlují feministky – ale mýlí se. Feminizace není přirozený výsledek toho, že by ženy muže přemohly v soutěži. Je to výsledek sociálního inženýrství. A pokud narovnáme misky vah, tento systém se během jedné generace zhroutí.

Nejzřejmější „naklonění misek“ představují antidiskriminační zákony. Je nezákonné mít ve firmě „příliš málo žen“. Pokud jsou ženy nedostatečně zastoupené – zejména v managementu –, znamená to potenciální žalobu. Firmy proto ženám dávají pracovní místa a povýšení, která by jinak nezískaly, jen aby udržely „správná čísla“.

Je to z jejich pohledu logické: následky neuposlechnutí mohou být katastrofální. Společnosti jako Texaco, Goldman Sachs, Novartis či Coca-Cola už zaplatily odškodnění v řádu stovek milionů dolarů za žaloby kvůli diskriminaci žen při náboru nebo povyšování. Žádný manažer nechce být tím, kdo kvůli „genderovému“ sporu připraví firmu o 200 milionů dolarů. Antidiskriminační legislativa tak vyžaduje, aby se každé pracoviště „zženštilo“. Průlomový rozsudek z roku 1991 označil i obyčejné plakáty s pin-upy na stěnách loděnice za „nepřátelské prostředí vůči ženám“.

Tento princip se od té doby rozrostl do desítek dalších oblastí „mužského chování“. Desítky technologických firem v Silicon Valley čelily žalobám kvůli „frat boy culture“ – prý „toxické mužské kultuře“. Právnické kanceláře specializující se na tyto případy se chlubí dohodami o urovnání v rozmezí od 450 000 dolarů až po 8 milionů.

Ženy mohou zažalovat šéfa, že se na pracovišti cítí jako v pánském klubu, ale muži nemohou podat žalobu, že se jejich kancelář proměnila v Montessori školku. Není tedy divu, že zaměstnavatelé raději „změkčují“ pracovní prostředí. Pokud ženy v moderních firmách prospívají víc než muži – je to opravdu jen tím, že jsou lepší? Nebo tím, že pravidla byla nastavena tak, aby jim nahrávala? Hodně napovídá fakt, že feminizace má tendenci se postupem času prohlubovat. Jakmile instituce dosáhne poměru 50 : 50, obvykle se rovnováha rychle překlopí a ženský podíl dál roste. Od roku 2016 je na právnických fakultách každoročně o něco víc žen; v roce 2024 už tvořily 56 % studentů. Psychologie, kdysi převážně mužský obor, je dnes z 75 % ženský. Zdá se, že instituce mají svůj bod zlomu, po němž se feminizace stává sebeposilujícím procesem.

To nevypadá jako přirozené „vítězství žen“. Spíš to působí, že ženy svým vlivem muže vytlačují – tím, že na tradičně mužská prostředí uvalují ženské normy. Který muž by chtěl pracovat v oboru, kde jsou jeho přirozené vlastnosti nežádoucí? Který doktorand by chtěl budovat akademickou kariéru, když ho kolegové budou ostrakizovat za to, že příliš přímočaře nesouhlasí nebo hájí nepopulární názor?

V září jsem o těchto věcech mluvila na konferenci National Conservatism. Upřímně, měla jsem obavy, jak bude Teze o velké feminizaci přijata – i mezi konzervativci je stále kontroverzní tvrdit, že v některých oborech je žen příliš mnoho nebo že jejich přítomnost v určitém množství může instituce proměnit tak, že přestanou fungovat. Snažila jsem se to formulovat co nejstřízlivěji, ale ohlas mě překvapil. Během několika týdnů mělo video z projevu přes sto tisíc zhlédnutí a stalo se jedním z nejsledovanějších vystoupení v historii konference.

Je dobře, že lidé začínají o tom tématu přemýšlet, protože naše možnost něco s Velkou feminizací udělat se rychle zužuje. Existují předběžné i zpožděné ukazatele feminizace – a právě teď jsme ve fázi, kdy jsou právnické fakulty většinově ženské, ale federální soudy zatím ještě většinově mužské. Za pár desetiletí se ten posun dovrší. Mnozí se domnívají, že éra wokeness už skončila, že ji „vystřídala nová nálada“. Ale pokud je wokeness důsledkem feminizace, pak nikdy neskončí, dokud se demografie nezmění.

Jako žena jsem vděčná za příležitosti, které jsem měla – psát, editovat, tvořit. Nemyslím si, že řešením je ženám tyto dveře zavírat. Stačí obnovit férová pravidla. Dnes máme systém, který se tváří meritokraticky, ale ve skutečnosti je nezákonné, aby ženy prohrály. Udělejme výběrová řízení skutečně podle zásluh – a uvidíme, jak to dopadne. Umožněme opět existenci mužské pracovní kultury. Zrušme právo oddělení HR vetovat všechno, co se někomu může zdát necitlivé. Možná se lidé budou divit, jak velká část současné feminizace pramení z institucionálních změn – jako je vznik HR oddělení – které vyvolaly právní úpravy a které právní úpravy mohou zase zvrátit.

Protože nakonec nejsem jen žena. Jsem i člověk s mnoha nepohodlnými názory, kterému se nebude dobře dařit ve společnosti posedlé konsenzem a vyhýbáním se konfliktům. Jsem matka synů, kteří nikdy nerozvinou svůj potenciál, pokud budou vyrůstat v příliš zženštilém světě. Jsme – všichni – závislí na institucích, jako je právní systém, vědecký výzkum a demokratická politika, které tvoří základ našeho způsobu života. A všichni pocítíme následky, pokud přestanou plnit svou skutečnou funkci.

---

Převzato a přeloženo z originálu se svolením autorky

Text nechávám vzhledem k jeho nepůvodnosti odemčený. Pokud mě však chcete podpořit ve vlastní tvorbě, přidejte se k mému Substacku. Vítám na palubě nové pasažéry!

---

Kontroverzní text si zaslouží kontroverzní hudební epilog. Ideální song na Eurovizi.