Jevgenij Primakov. Otec multipolarity, který měl být prezidentem místo Putina I.
Jevgenij Primakov se měl na konci 90. let stát ruským prezidentem. Populární premiér a ministr zahraničí, který v očích většiny Rusů opět vrátil jejich zemi důstojnost.
Jelcinova klika tomu pomocí řady pozoruhodných manévrů zabránila, aby si prosadila vlastního kandidáta – nevýrazného státního úředníka Vladimira Putina.
Když před deseti lety Primakov zemřel, uspořádal mu Putin státní pohřeb, který z hlediska poct snesl srovnání se Stalinovým. „Vždy byl středem pozornosti pro tolik různých lidí. Komunikovali s ním, radili se s ním, koordinovali s ním své kroky a plány. Mohu říci, že to platí i pro mě, naprosto,“ prohlásil Putin nad otevřenou rakví.
Úcty se v dnešním Putinově Rusku Primakovovi dostává neustále, jako člověku, který v 90. letech „obnovil čest“ ruské diplomacie a správně předpověděl globální vývoj.
Mašlička
Jevgenij Primakov se narodil 29. října 1929 v Kyjevě.
Jeho matka Anna Jakovlevna byla Židovka. Přestože byl Primakov nesporným ruským vlastencem, o svém původu mluvil jen nerad a ke státu Izrael byl dlouhodobě kritický, s otevřením archivů ÚV KSSS v roce 1991 se z nich vyvalila antisemitská stoka – ukázalo se, že udání na „Žida Primakova upřednostňujícího jiné Židy“ sepisovali nejrůznější jeho kolegové po celá desetiletí, patrně ve snaze zajistit si jeho místo.
Primakov ale celou dobu (a z velké části v utajení) hrál zcela jinou ligu než ostatní, a tak tyto pomluvy nikdy nedošly zdárného konce. Později, v 90. letech, pak i ty politické kruhy, které měly k antisemitismu sklony, Primakova uznávaly za jeho názory – jeho opozici vůči Spojeným státům, boj proti rozšiřování NATO, kritiku liberálních ekonomů a ochotu podporovat domácí kapitál na úkor zahraničního.
Identita Primakovova otce je stále záhadou. Soudě podle patronyma by se měl jmenovat Maxim. Primakov ho podle svých slov nikdy neviděl, ale matka se mu prý jednou svěřila, že jeho příjmení bylo Němčenko a byl v roce 1937 zastřelen.
Samozřejmě je tato otázka dodnes předmětem řady spekulací v ruském internetovém prostoru. Od těch nejbizarnějších (například že jeho otcem byl sám Stalin) až po některé poměrně zajímavé, jako je „čínská“ teorie – pro svůj netypický tvar očí byl Primakov od dětství přezdíván „Číňan“ nebo „Samuraj“. I později se Primakov o Čínu hodně zajímal a měl k ní vřelý vztah, a tak spekulace tohoto druhu nelze vyloučit.
Životopis Anny Jakovlevny do narození jediného syna (v té době jí bylo 33 let) totiž zůstává zahalený tajemstvím. Víme jen, že vystudovala medicínu, po zbytek života pak pracovala jako gynekoložka. Krátce po porodu odjela se synem z Kyjeva do Tiflisu, dnešního gruzínského hlavního města Tbilisi. Fakt, že se s novorozencem vydala na týden trvající cestu vlakem, by mohl nasvědčovat nějaké dramatické zápletce. Ve 30. letech byli mnozí její příbuzní zastřeleni, stejně jako jejich sousedé.
Anna Jakovlevna trávila celé dny v práci, a tak „Žeňu“ vychovávala ulice. Tiflis byl v tomto ohledu tradiční kavkazské město, kde se žilo pospolitě. Primakov s matkou navíc bydleli v komunálním bytě s příslušníky tifliské předbolševické elity.
Ti sice ve 30. letech také jeden po druhém mizeli na popravištích nebo v gulazích, ale i tak se Primakov od své sousedky například stihl naučit obstojně anglicky. Bystrý chlapeček s úzkýma očima pozoroval, jak se jejich bezprostřední okolí mění.
Tiflis 1937. Už byli zastřeleni skoro všichni, s nimiž se moje máma přátelila, setkávala nebo udržovala známost. Bratra mé mámy, rovněž gynekologa, zatkli v Baku a převezli do Tiflisu, kde ho popravili. Po mnoha letech jsem se dozvěděl, že hlavním „důkazem“ byl při domovní prohlídce nalezený junkerský kordík – skutečně byl několik měsíců před revolucí junkerem.
Jak zlověstně zněly v tichých tifliských nocích pneumatiky automobilu, který zastavoval u toho či onoho domu. Leningradská ulice, kde jsme bydleli, je krátká – asi sto padesát metrů dlouhá, celkem třináct domů. Proto se všechny tragédie odehrávaly před očima všech. V domě číslo 5 bydlel Leva Kulidžanov, který se později stal velkým filmovým režisérem.
Ale tehdy, v roce 1937, jsme – my kluci – postávali pod jeho oknem v přízemí. Kolovaly zvěsti, že jeho máma se při zatýkání bránila střelbou. Z jaké pistole – to nás tenkrát zajímalo především – z browningu? Leva říkal, že to tak mohlo být.
Bylo mi osm a nebyl jsem jasnovidec. Když přišla zpráva o zatčení předsedy Rady národních komisařů Gruzie Iljušina, s jehož ženou se máma přátelila, vzal jsem nůžky a rozstříhal na malé kousky kožené pouzdro a řemen, které mi daroval k narozeninám.
Annu Jakovlevnu stál nakonec rok 1937 jen zaměstnání. V nemocnici byla požádána, aby odešla, načež se zaměstnala v přádelnicko-tkalcovském závodě, kde pracovala jako podniková gynekoložka až do smrti. Továrna byla daleko od centra Tbilisi a v těžkých válečných letech si přibrala ještě další práci na druhé straně města. Domů se tak vracela až pozdě v noci, a někdy i pozdě v noci za ní přicházely ženy.
Malý Primakov měl z domova dokonalý přehled o těhotenství a porodech. Zároveň byl nadaný student, dařilo se mu v matematice, dějepisu i literatuře.
Měl ale dobrodružnou povahu a toužil se stát námořníkem.
Celé dny jsem s kluky trávil venku. Po dokončení sedmi tříd jsem znepokojené mámě oznámil: „Jedeme s kluky do vojensko-námořního přípravného učiliště v Baku.“ Na její nesmělé „mohl bys to ještě přehodnotil, vždyť v Tiflisu je také námořní kadetka“ jsem odpověděl: „Rozhodl jsem se. A Nachimovská kadetka podléhá lidovému komisariátu školství, ne ministerstvu obrany. Mají tam místo stužek na čapkách jen takovou směšnou mašličku.“
Anna Jakovlevna nakonec svolila, zřejmě i s přihlédnutím k okolnostem. Primakov se spolužáky se totiž dopustili vážného prohřešku, když se rozhodli pomstít zástupkyni ředitele školy za nespravedlivé známkování – potrestala je bez ohledu na prospěch špatnou závěrečnou známkou proto, že v jejích hodinách ustavičně nedávali pozor a vyrušovali. Následně jí vymlátili okna, byli dopadeni a vyloučeni ze školy.
Tvář mě pálila od první a poslední facky v životě, kterou jsem od mámy dostal. S kluky jsme se potom rozhodli utéct na frontu, ale chytili nás na nádraží. Časy byly neklidné. Ve městě se rozmohli zločinci, mnozí z nich „evakuovaní“ z Oděsy a Rostova, ale dost bylo i místních zlodějů. Kriminalita zaplavila ulice, ale nikdo z naší party nesklouzl na šikmou plochu.
Do Baku vyrazili ve čtyřech, ale tři se už v prvních měsících vrátili domů. Zůstal jen Primakov, který tvrdé podmínky a přísnou disciplínu snášel také těžko, byl však připraven vytrvat. Absolvoval praxi na cvičné lodi „Pravda“ a při návštěvách Tiflisu se hrdě procházel v uniformě. Po dvou letech byl ale vyloučen kvůli plicní tuberkulóze.
Moje drahá máma pro mě okamžitě přijela do Baku, zatímco já na své zdraví myslel nejméně. Ve vlaku jsem stál u okna a oči mi zalévaly slzy. Dva roky jsem si spojoval budoucnost s námořnictvem, a teď… Můj život, myslel jsem si, je u konce.
Maminčina péče mě rychle vyléčila a já dokončil jedenáctou třídu na 14. chlapecké střední škole. Kam dál? Rozhodl jsem se skládat zkoušky na Moskevský institut orientalistiky.
Hlasy muezzínů
V roce 1948 byl Jevgenij Primakov přijat na Moskevský institut orientalistiky. Ten rok se poptávali hlavně sinologové, ale Primakova zasáhla poznámka profesora islamistiky na adresu snědého studenta: „Vy jste si asi vybral arabštinu, protože vám v hlavě zní karavany v poušti, fata morgány a melancholické hlasy muezzínů, že?“
Přikývl a nastoupil na arabistiku.
Studium i Moskva Primakova okouzlily. Měl spoustu přátel, chodili na výlety i za kulturou. Jejich kolej na Leninských horách, která byla nově postavená a ukázková, navštívili indický premiér Džaváharlál Néhrú nebo jugoslávský prezident Josip Broz Tito. Na koleji žila i řada zahraničních studentů, Primakov se přátelil s Asiaty.
Mým spolubydlícím byl čínský postgraduál Ču Pej-sin – skromný, jemný, pracovitý, od rána do noci se učil, chytrý kluk. V dalším bloku bydlel Korejec Čen, který přijel studovat do Moskvy snad přímo z fronty korejské války. Všichni jsme se spolu bavili, byli jsme jedna parta.
Ču Pej-sin po návratu do Číny strávil mnoho let na venkově, kam byl poslán „na převýchovu“ – jak mi později vyprávěl, hladověl, od svítání do tmy dřel, ale díky bohu přežil. Po odsouzení „kulturní revoluce“ v Číně se vrátil do Pekingu, kde se později stal profesorem univerzity.
Když jsem po letech přijel do ČLR, požádal jsem své kolegy, aby Čua našli. Objali jsme se a dlouho tak stáli – nechtěli jsme, aby okolí vidělo naše slzy. Ču už skoro zapomněl ruštinu.
Domlouvali jsme se anglicky a vzpomínali na mládí. Bylo to smutné setkání, víckrát jsem ho neviděl. Osud Korejce Čena se zřejmě vyvinul tragicky. Po návratu domů vystoupil na stranickém shromáždění s kritikou kultu osobnosti Kim Ir-sena. Poté ho už nikdo neviděl…
Primakovovi šlo učení odjakživa samo, a tak měl tendenci zanedbávat chození na přednášky. V důsledku toho ho profesorka arabštiny, palestinská křesťanka Klavdia Viktorovna Odě-Vasiljeva (do Ruska přijela už před první světovou válkou a provdala se za ruského lékaře), „potrestala“ trojkou ze státnic. Z ostatních předmětů měl nejvyšší známku, ale s trojkou by doporučení k dalšímu studiu nedostal.
Po zkoušce jsem na chodbě potkal Klavdii Viktorovnu. „Jak se stavíš k trojce, kterou jsem ti dala?“ zeptala se. „Víc si nezasloužím, arabsky kdovíjak neumím,“ odpověděl jsem. Po těchto slovech šla Klavdia Viktorovna k řediteli institutu a trvala na tom, abych přece jen dostal doporučení na postgraduál, a pohrozila, že pokud to zamítnou, půjde „s tím hodně vysoko“.
Téhož roku zemřel Stalin a Primakov byl téměř umačkán davem, když se snažil přiblížit ke Sloupovému sálu Domu odborů, aby se s ním rozloučil. V tlačenici zahynuly desítky lidí, hysterie byla obrovská. Primakov se spolužáky byli pobouřeni klidnými hlasy Malenkova a Beriji, které slyšeli v rádiu. Všichni orientalisté se naopak rozněžňovali nad „svým“ ministrem zahraničí Molotovem, který stěží zadržoval vzlyky.
Doma jsem měl už dříve konflikt s mámou. To Stalin ještě žil. Nazvala ho primitivním vrahem. Naprosto jsem se zděsil. Zeptal jsem se jí, jestli někdy něco četla od toho údajně primitivního člověka. Řekla, že to číst nepotřebuje, ale ať mu to prý jdu hned nahlásit, protože to má rád. Nikdy předtím svoje názory přede mnou neprojevovala. Musela mít bohatý vnitřní život, ale prakticky se o něj se mnou nedělila, pravděpodobně ve snaze mě ochránit.
Ti, kdo si myslí, že po Stalinově smrti se hned protrhla přehrada a vědomí všech občanů Sovětského svazu se náhle změnilo, se hluboce mýlí. Proces se zjevně rozběhl, pak, jak se říká, pokračoval, ale postupně. Většina mých krajanů, včetně mě, chápala, že přes všechny obtíže, někdy přerůstající až v tragédie, bylo v tehdejším životě země a národa i hodně dobrého.
Primakov v té době musel řešit i vlastní obtíže. Nastoupil na doktorandské studium ekonomie na Moskevské státní univerzitě. Z Tbilisi si do Moskvy přivedl svou dívku, Gruzínku Lauru Charadze. Znali se od dětství, protože Laura žila přes ulici, a po Žeňově návratu z Baku spolu začali chodit. I Lauřin původ je zahalený tajemstvím.
Také její rodiče byli pravděpodobně zastřeleni, načež byla vychovávána v rodině generála NKVD Michaila Gvišianiho. Laura byla nadaná hudebnice, studovala ale techniku, nejdřív ve Tbilisi, pak na Mendělejevově institutu v Moskvě.
Vzali se v roce 1951, ale dlouho neměli žádné společné bydlení. Laura tajně přespávala v pokoji na koleji, kde spával také zmíněný Ču Pej-sin a někdy i další studenti. Po nějaké době Laura otěhotněla, přestože měla vrozenou srdeční vadu. V roce 1954 porodila syna Alexandra, ale zpočátku ho neměli kde vychovávat.
Nikdo nechtěl pronajmout pokoj rodině s novorozencem, a tak vzali zavděk sklepem. Po dvou týdnech ve sklepě ale malý Saša vážně onemocněl. Primakov tehdy zavolal své matce do Tbilisi, která reagovala výbuchem: „Proč jste si udělali dítě? Já pracuju!“ Později však poslala telegram, že se na vnuka těší a do dvou a půl let jej vychovávala.
Primakov pracoval na své disertační práci na téma západních ropných společností operujících na Arabském poloostrově. Znalost technické literatury o ropě se mu v budoucnu mnohokrát hodila. Současně publikoval svou první monografii Země Arábie a kolonialismus. Jeho práce z té doby mají samozřejmě silně antikolonialistický (a také antiizraelský) charakter, což byla oficiální linie sovětské zahraniční politiky.
Zpravodaj pro Blízký východ
Primakov se toužil stát akademikem, ale už během studia občas přispíval pro arabskou redakci zahraničního vysílání Státní televize a rozhlasu (Gostěleradio). Šéf arabské redakce Sergej Kaverin mu nabídl práci, kterou spíš z finanční tísně přijal.
Byl přijat jako dopisovatel, ale během pouhého jednoho roku se stal zástupcem šéfredaktora. Po Kaverinově předčasné smrti nastoupil do pozice šéfredaktora Andrej Švakov, který práci nezvládal, a tak své místo brzy přenechal Primakovovi.
Ten tak už ve svých 26 letech vedl kolektiv sedmdesáti lidí, mezi nimiž byl skoro nejmladší. V roce 1957 absolvoval první delší zahraniční cestu, plavbu po Středozemním moři, během níž navštívil Egypt a několik dalších zemí.
O rok později doprovázel Chruščovovu delegaci do Albánie. Všiml si Chruščovova panovačného vystupování, kdy během návštěvy opakovaně kritizoval své hostitele, například když v jedné továrně uviděl sochu Stalina, kterého Albánci uznávali, protože odradil jugoslávského vůdce Tita od invaze s cílem připojit Albánii k Jugoslávii.
Chruščov měl sklon k překvapivým, spektakulárním prohlášením, často hovořil bez přípravy nebo na připravený text nedbal. Primakov to diplomaticky komentoval tak, že v jeho řečech bylo „mnoho nových momentů – snad až příliš mnoho“.
Jeho projevy byly proto stenografovány, následně redigovány jeho dvěma asistenty a teprve po schválení konečného textu Chruščovem předávány agentuře TASS.
Primakov se rozhodl jednat proti zažitým pravidlům a sám reportoval do Moskvy souhrn hlavních myšlenek, které prostě uhladil do takové podoby, aby nic důležitého nevypadlo, ale ani nepůsobilo hloupě nebo kontroverzně. Byl to risk, ale Chruščov byl nadšen, jaké „rychlé a skvělé ohlasy“ najednou má. Pravděpodobně dospěl k názoru, že to jeho asistenti ho chtějí cenzurovat, byť to vlastně efektivně dělal Primakov.
Po návratu se ale kolem Primakova začala stahovat mračna. Ať už to byla pomsta Chruščovových asistentů nebo straníků, jimž se nelíbil jeho projev na poslední schůzi, začali mu zamítat žádosti o zahraniční výjezdy a pod antisemitskými záminkami začala být zpochybňována jeho loajalita vůči straně a snad i vůči zemi.
Dokonce mi přisoudili příjmení Kiršenblat. Antisemitismus byl vždy nástrojem šikany, který používali omezení straničtí funkcionáři. S mojí babičkou z matčiny strany, která byla Židovka, se pojí romantický příběh. Měla silnou vůli a navzdory přání mého praděda – majitele mlýna – se provdala za obyčejného dělníka, navíc Rusa, a odtud pochází příjmení Primakov. Později žili v Tiflisu a její manžel – můj dědeček, který se stal podnikatelem ve stavebnictví v Turecku – zahynul při střetu s kurdskými lupiči. Možná i proto mě to vždy táhlo do regionu.
V té době se Primakov seznámil se zástupcem šéfredaktora Pravdy Nikolajem Nikolajevičem Inozemcevem, který měl v novinách na starosti mezinárodní témata. Od něj dostal nabídku přejít do Pravdy jako analytik pro asijské a africké země.
Inozemcev si jako intelektuál antisemity ošklivil a ze své pozice se rozhodl požádat pro Primakova o nejvyšší prověrku nutnou pro práci v kapitalistických zemích.
Inozemcev, předpokládajíc, že to může vyvolat negativní reakci vedení Gostěleradia, chytře navrhl, aby se Primakov prozatímně zaměstnal jako vědecký pracovník v Institutu světové ekonomiky a mezinárodních vztahů (IMEMO), jako arabista i ekonom tam dokonale zapadl. Po čtyřech měsících přišla zpráva, že prověřování dopadlo dobře a Primakov může vyrazit, kam libo. Jeho domovem se stala Káhira, odkud působil jako korespondent Pravdy pro Blízký východ.
V této pozici také začal dostávat první úkoly od sovětského politbyra.
Blízkovýchodní tanec
Zpočátku šlo o drobné věci, ale jak šel čas, ukázalo se, že Primakov zvládá zpravodajskou i diplomatickou práci na vysoké úrovni. Že se pro to doslova narodil. A že psaní článků pro široké publikum je spíš krytí jeho skutečné činnosti.
Mnohokrát v té době navštívil sever Iráku, kde se setkával s vůdcem kurdských povstalců Mustafou Barzáním s cílem přiblížit ho k Bagdádu. Na bagdádské straně byl za vyjednávání s Kurdy odpovědný Saddám Husajn, s nímž se Primakov spřátelil.
Během bojových operací k zimní rezidenci Barzáního cestoval po horských stezkách zpočátku na mule, později už vrtulníkem. Dohoda o míru byla podepsána v roce 1970.
Jako první se setkal se syrskými baasisty po převratu v Damašku v únoru 1966.
V té době byl v Káhiře na návštěvě první náměstek ministra zahraničí SSSR Vasij Vasiljevič Kuzněcov. Byl zrovna u Násira, když přišla zpráva o převratu v Sýrii. Hlášení pro Násira, které sdílel s Kuzněcovem, bylo jednoznačné: „Vládu v Damašku převzaly pravicové, protinásirovské síly.“ Dostal jsem rozkaz okamžitě odletět do Damašku.
Přiletěl jsem do Bejrútu. Pozemní libanonsko-syrská hranice byla uzavřena, uzavřeno bylo i damašské letiště. Podařilo se mi získat místo v československém letadle, které letělo do Bagdádu s technickým mezipřistáním v Damašku. Pokusil jsem se tam zůstat, ale chtěli mě za každou cenu vyhostit. Pomohl telefonát jednomu z vůdců levého křídla baasistického hnutí, které se dostalo k moci – Abd al-Karímovi Džundímu. V Syrské arabské republice si tehdy ještě dobře pamatovali mé nedávné setkání s ním a jeho bratrem – předákem odborů. Výsledkem rozhovorů s nimi byl článek v Pravdě s názvem „Skrytý Damašek“. V Damašku bylo dlouho zakázáno stavět budovy vyšší než mešity, a proto – a možná také kvůli klimatu – se domy zahlubovaly do země. Na dálku tak bylo nemožné určit skutečný počet podlaží.
Můj článek byl věnován baasistické straně, která byla v Moskvě vnímána výhradně negativně, a to zejména kvůli svému antikomunismu. Nicméně mé kontakty ukazovaly, že baasisté zdaleka nejsou jednotní. Levé křídlo odmítalo antikomunismus a zastávalo progresivní názory. Po mé publikaci, která v Sýrii vyvolala velký rozruch, byli bratři Džundíovi téměř zbaveni svých funkcí. Po převratu 23. února 1966 však Abd al-Karím Džundí stanul v čele tajné služby. Právě jemu jsem zavolal a okamžitě jsem dostal povolení opustit letiště a vstoupit do města.
Primakov se pak setkal s premiérem nové vlády Júsufem Zuajnem. Sdělil mu Násirovy pochybnosti ohledně převratu a doporučil mu, aby co nejdřív uspořádal tiskovou konferenci a prohlásil, že noví vládci Sýrie nemají nic společného s pravicovými protinásirovskými skupinami. Konference se následně opravdu uskutečnila.
O všem informoval Moskvu šifrovaným telegramem, a v Damašku se mu otevřelo mnoho dveří. Během přehlídky byl pozván na tribunu a seznámil se s Háfizem Asadem, tehdejším vrchním velitelem letectva a budoucím syrským vládcem.
V roce 1969 se jako první sovětský zástupce setkal s generálem Džafarem Nimejrím, vůdcem převratu v Súdánu. Zvláštní význam měly jeho tajné schůzky s izraelskými vůdci – Goldou Meirovou, Mošem Dajanem, Šimonem Peresem, Jicchakem Rabinem a Menachemem Beginem. Begin, první izraelské premiér z pravicové strany, jako jediný mluvil rusky – strávil dva roky ve vyhnanství na sovětském severu.
Všechny tyto kontakty Primakov uskutečnil na pověření sovětského vedení a se souhlasem egyptského prezidenta Anvara Sádáta, který po smrti Násira vedl Egypt. Cílem bylo zjistit možnosti kooperace mezi Izraelem a arabským světem. Primakov zároveň udržoval blízké vztahy s palestinskou stranou – s Jásirem Arafatem, Abú Ajádem, Abú Mázinem, Jásirem Abdrabbem a dalšími palestinskými lídry.
Pro sovětské vedení komunikoval se všemi libanonskými vůdci, ať už muslimy či křesťany, kteří stáli během občanské války na opačných stranách barikád: Šamúnem, Pierrem Džamájelem, jeho syny, Džunblatem otcem i synem, Rašídem Karámém a dalšími. Mnohokrát jednal se saúdskoarabských králem Fahdem, s marockým králem Hasanem II., s jordánským králem Husajnem ho pojilo blízké přátelství.
Jednou jsem v roce 1970 zmeškal schůzku s Husajnem. Když mě přivítal, byl v barevné košili s vyhrnutými rukávy a zasmál se, když jsem mu vysvětloval zpoždění: „Můžete si za to sami! Jordánsko je jediná arabská země, kde se nedá projet na červenou.“ O naší blízkosti svědčí i jiná epizoda: jednou, když jsem byl u jordánského premiéra, Husajn se osobně přijel podívat na motocyklu – výborně totiž řídil nejen auta a letadla. Za ním se zoufale hnala jeho rozzuřená, k smrti vyděšená osobní garda – skutečně svého panovníka zbožňovali.
Některé z Primakovových kontaktů ze 60. a 70. let to dotáhly až do nového tisíciletí – například egyptský prezident Husní Mubárak nebo libyjský vůdce Muammar Kaddáfí. U mnoha z nich později Primakov přihlížel jejich osobním tragédiím. Saddáma Husajna se dokonce neúspěšně pokusil zachránit, ale o tom ještě bude řeč.
Od počátku do konce 60. let se Primakovův život odehrával takřka výhradně na Blízkém východě – jeho „revírem“ byly Egypt, Sýrie, Súdán, Libye, Irák, Libanon, Jordánsko, Jemen a Kuvajt. Oficiálně stále pracoval jako korespondent v Pravdě, byť jednal z pověření politbyra a pro zajištění bezpečnosti úzce spolupracoval s KGB.
Oteplování se Západem
V roce 1970 se jeho mentor Inozemcev stal ředitelem IMEMO a Primakova jmenoval svým zástupcem. O rok dříve se habilitoval s prací o ekonomickém a společenském vývoji Egypta. Zároveň pokračoval v plnění tajných misí pro sovětské vedení.
Mezi těmito misemi byl například důvěrný let do Ománu za účelem navázání diplomatických vztahů se Sovětským svazem a již zmíněné schůzky s izraelskými a palestinskými představiteli. V mezičase ale už žil Primakov v Moskvě, přestože jako jeden z mála sovětských občanů mohl libovolně cestovat po celém světě.
V roce 1974 byl Primakov zvolen do Akademie věd SSSR, v roce 1977 se stal ředitelem Institutu orientalistiky. Politicky se stále více přidával na stranu reformistů.
Podle Primakova byl reformám, nebo minimálně úvahám o nich, nakloněn i sám Brežněv, a to až do Pražského jara 1968. Československé události Brežněva vyděsily, začal se obávat, že by se mu mohlo stát to, co se později skutečně stalo Gorbačovovi. Poté se k tomu přidaly ještě jeho zdravotní potíže a stařecká skleróza…
V 70. a první polovině 80. let probíhaly jen sporadické kontakty mezi SSSR a USA a dalšími západními zeměmi na vládní úrovni. Pod záštitou Sovětského výboru na obranu míru, kde byl Primakov místopředsedou, byly podnikány pokusy objasňovat politiku SSSR a získávat přátele a příznivce v levicových kruzích v zahraničí.
Postupně přibývaly i další komunikační kanály. Primakov se podílel na uzavřených diskusích mezi IMEMO a Strategickým centrem největšího amerického výzkumného institutu – Stanford Research Institute (SRI). Jedním z hlavních témat bylo srovnávání metodik výpočtu vojenských rozpočtů obou zemí, o něž se obě velmoci přely.
Účastnil se i na Pugwashských a sovětsko-amerických Dartmoutských konferencích. Americkou debatní skupinu zde vedl David Rockefeller. Primakov společně se svým protějškem Georgem Saunderssem, bývalým náměstkem amerického ministra zahraničí, byli spolupředsedy pracovní skupiny pro konfliktní situace.
Během jednoho z jednání v Tbilisi v roce 1975 vznikla myšlenka pozvat americké a sovětské kolegy do tradiční gruzínské rodiny. Navrhl jsem tehdy večeři u tety mé manželky Naděždy Charadze. Profesorka konzervatoře a bývalá primadona Tbiliského operního divadla žila, jako všichni praví gruzínští intelektuálové, poměrně skromně. Aby mohla důstojně přivítat významné hosty, musela si od sousedů půjčit porcelánový servis.
Celý dům samozřejmě věděl, že přijede „sám Rockefeller“. Večer se vydařil – bohatá gruzínská hostina, ruské, gruzínské i americké písně. Atmosféra byla vřelá a uvolněná. Rockefeller odložil odlet svého letadla a odešel až ve tři ráno společně s ostatními.
David mi později mnohokrát říkal, že na ten kouzelný večer nikdy nezapomene, i když zpočátku zřejmě podceňoval upřímnost hostitelů a možná to považoval za další „Potěmkinovu vesnici“. Dokonce přistoupil k portrétu Hemingwaye visícímu na stěně nad školním stolem mého synovce a odsunul ho, aby se přesvědčil, že stěna pod ním není vybledlá – což znamenalo, že tam visel dlouhodobě a nebyl pověšen jen pro jeho příchod.
Byla to esence západního přístupu k nám, ale to nikdy nelze vyčítat jednotlivcům.
Primakov se v IMEMO a Akademii věd věnoval především situační analýze zahraničněpolitického vývoje. Za „bezchybné předpovězení“ války mezi Íránem a Irákem po islámské revoluci obdržela jeho skupina v roce 1980 Státní cenu SSSR.
V roce 1985 se pak stal ředitelem IMEMO. Jako poradce a člen expertního týmu se účastnil setkání mezi Michailem Gorbačovem a Ronaldem Reaganem v Ženevě, Reykjavíku, Washingtonu a Moskvě. Gorbačova doprovázel do Indie i do Číny.
Zatímco kariérně se Primakovovi mimořádně dařilo, v osobním životě ho stíhaly tragédie. S Laurou se jim navzdory varováním lékařů v roce 1962 narodilo druhé dítě, dcera Nana. Synovi Sašovi bylo v té době osm a na první pohled působil jako zdravý chlapeček. Primakov se v něm viděl a Saša opravdu šel v otcových stopách.
Vystudoval diplomatickou akademii MGIMO, absolvoval stáže ve Spojených státech a působil jako doktorand při Ústavu orientálních studií Akademie věd SSSR. Stihl se stát otcem syna a napsat disertaci Ropa a monopoly v Perském zálivu (byla publikována až dva roky po jeho smrti, posléze využívána i jako učebnice na MGIMO).
Saša ale po matce zdědil závažnou srdeční vadu, v důsledku níž zemřel na ulici 1. května 1981 během prvomájových slavností v Moskvě. Kvůli kordonům a davům se k němu nemohla dostat ani sanitka. Primakov byl tou dobou v Mexiku a od okamžiku, kdy mu to oznámili, „si nepamatoval nic – ani pohřeb, ani hostinu, ani další dny“.
Smrt Saši Primakova zdrtila. Původně chtěl opustit veškeré funkce a věnovat se výhradně péči o tehdy pětiletého vnuka, svého jmenovce Jevgenije Primakova (v současnosti vysoký státní úředník a šéf Rossotrudničestva). Každý den trávil několik hodin před prací u Sašova hrobu. Lauřino srdce vydrželo jen o šest let déle.
Zemřela v náručí svého manžela ve výtahu jejich domu. Ještě stihla konstatovat: „Zastavilo se mi srdce, Žeňo.“ Primakov kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu Laury jen nedávno odmítl post sovětského velvyslance v Indii. Později si nebyl jistý, zda se rozhodl správně. Měl za to, že by indické klima Lauře možná prospělo.
Ztrátu své ženy jsem nesl velmi těžce. Dodnes se přistihuji při myšlence, že obětovala mně i dětem svůj všestranný a výjimečný talent. Byla široce vzdělaná, skvěle se orientovala v umění, byla vynikající pianistkou, a přitom měla vzdělání v oboru elektrochemického inženýrství. Okouzlující žena – právě takovou ji viděli jak já, tak všichni, kdo byli kolem nás.
Po Lauřině smrti se Primakov ještě více zaměřil na práci v IMEMO a Akademii věd, kde se věnoval nastupující ekonomické transformaci. Byl zvolen členem Ústředního výboru KSSS a v květnu 1989 se mu v kanceláři rozezvučel „kremelský“ telefon.
Gorbačov mu navrhl, aby se stal předsedou jedné z komor Nejvyššího sovětu.