Návštěva v paralelním světě. Moskva v létě 2025
Po setkáních v Anchorage a ve Washingtonu se společenská psychóza trochu uklidnila, novinářskými kruhy pak zmítá válka o petici na podporu Palestinců, a já vám stále dlužím článek o návštěvě Moskvy.
“To si neumíš představit, jak šeredný bylo tohle město, když jsem sem přijel,” říká Jirka, zatímco jdeme noční ulicí na stanici metra Bělorusskaja.
Koukáme na mrakodrapy na obzoru, doléhá k nám smích a hudba z hipsterských podniků, tváře nám ozařují obří reklamní plochy v newyorském stylu. Potkáváme pěkně oblečené lidi… no, “pěkně” je diskutabilní. Rozhodně draze. Moskvané milují pytlovitý styl, který je dnes tak populární napříč světem, a jemuž vévodí značky jako Balenciaga. Chvíli jsem tomu odolávala, ale nakonec jsem si také pořídila tenisky na vysokém podpatku a rozšířené kalhoty. Oversize mikinu mi daroval kamarád Koba.
Odpovídám, že trochu si to představit umím. Nějaké fotky i videa z té doby jsem viděla. Jirka přijel do Moskvy v roce 2007 a od té doby tu žije. Oženil se s Ruskou a má tu syna Iržijeviče, hlavní hvězdu našeho podcastu. Je to poněkud neintuitivní. Špinavá a zaostalá Moskva byla paradoxně centrem relativně svobodného státu, který ale jeho obyvatelé nenáviděli. Čistá, zelená a moderní Moskva je hlavním městem autokracie, která vede válku v sousedním státě, ale její obyvatelstvo se prý konečně cítí dobře.
Alespoň to tvrdí průzkumy, mimo jiné i od nezávislé společnosti Levada, která má status zahraničního agenta. Podívejte na spodní řádek. Jste-li v Rusku označený za zahraničního agenta, musíte si tohle psát všude, jinak vám hrozí pokuty až vězení.
Zveřejníte recept na bábovku? Fotku s vnoučaty? Tip na film? Nesmíte zapomenout:
“Tento materiál (informace) je produkován a distribuován zahraničním agentem (vaše ctěné jméno) nebo se dotýká činnosti zahraničního agenta (vaše ctěné jméno).”
I výzkumy Levady se dají zpochybnit, ale ta bezstarostnost davů na párty ulici Bolšaja Nikitskaja přiměje Kobu ke krátkému povzdechu. Sedíme v taxíku, protože Koba po své nemoci už nemůže řídit. Jedeme z divadla. “Ach, zlato, copak tohle je země ve válce? Ne, nikdo by nevěřil, že ta hrůza trvá už čtyři roky,” říká víc sám pro sebe.
“Už aby to skončilo”
Říkají to všichni. Až na malé procento jestřábů a military nadšenců si válku nikdo neužívá. To, že válka je v zásadě špatná a měla by skončit, v lidech přetrvává. S tím bude souhlasit každý. Ale jakmile jde o příčiny války nebo o její přijatelný výsledek, začneme se fundamentálně rozcházet. Všichni přitom současně tvrdí, že je válka proti “bratrskému národu” bolí a jsou z ní nešťastní. Někteří jsou ochotni souhlasit, že to Putin “měl řešit jinak”. Ale když už to vyřešil takhle, potřebuje jejich podporu. Vždyť je to přece prezident a vytáhl je z bahna, kam se je Západ pořád snaží uvrhnout.
“Nejroztomilejší z nás”
Nejde o nějaká závratná omezení v běžném životě. Od okamžiku, co jsem si převzala svou ruskou platební kartu, žádná omezení nepociťuji. A nebyl to složitý proces. Jeden den o ni zažádáte v aplikaci, druhý den vám ji sotva dospělý kurýr doručí klidně přímo na hotel - tak tu funguje většina služeb. Nikdo z mých moskevských kamarádů nechodí na nákupy osobně. Kurýři vám doručí všechno, a často to už ani nejsou živí lidé.
Středoasijské mladíky čím dál častěji nahrazují robotci, kteří i po několika letech v Moskvanech vzbuzují pohledy plné něhy. Taky jsem se na ně začala usmívat. Největší zábava je s nimi prý v zimě, kdy často váznou v závějích a lidi jim pomáhají ven.
“A šlo by to větší?”
Opět je to kontraintuitivní, ale dnešní Moskva má druhý největší počet obyvatel z řad dolarových miliardářů na světě (90), hned po New Yorku (123). Víc než má Londýn (71), Peking (68) nebo třeba San Francisco (58). Není proto žádný div, že ty velké peníze jsou tu na první pohled vidět a bezbřehý konzum všude okolo mi připomíná spíš Ameriku než naši střídmou střední Evropu. Všeho je tak nějak příliš, a je to obrovské.
U některých výjevů si říkám, že ano, proč mě to nenapadlo dřív, že Rusové a Američané jsou si blíž než Rusové a Evropané? Najednou to vypadá úplně logicky. Jeden z okamžiků, kdy mi to dochází, je, když už potřetí ten den potkávám cybertruck od společnosti Tesla. Nejde o nějaké sankce, tu iluzi jsem ztratila dávno před cestou do Ruska, jde o to, že to auto je podle mě hnusné. Velké, hranaté, příšerně drahé.
To je ono!
Velké.
Hranaté.
Příšerně drahé.
Bohatý Rus to prostě musí mít.
“Život mu zpátky nevdechnem”
Potkávám i střídměji působící Tesly; vedle jedné takové se zrovna včera zastřelil čerstvý ex-ministr dopravy Roman Starovojt. Jeho portrét je druhý den na titulní stránce Kommersantu, posledních víceméně solidních novin. Ne že by tu někdo četl noviny, ale já si je v lobby čtu, když čekám na kamaráda Míšu. Objevuje se v dlouhé bílé košili a plátěných kalhotách. Vtipkujeme, že se Starovojt možná zabil kvůli té Tesle. “Ještě se prý stihl rozloučit se svou dcerkou,” konstatuje ponuře Míša.
Opatrně se ptám, co si o tom myslí. Říká, že se zřejmě přišlo na nějakou závažnou korupci v době, kdy Starovojt působil jako gubernátor v Kurské oblasti, kam pro Rusko tak neslavně vpadla ukrajinská armáda. Starovojt nebo jeho podřízení tam předtím měli rozkrást prostředky na výstavbu opevnění. “Kromě toho, my muži po padesátce jsme skupina nejvíc ohrožená sebevraždami. No, život mu zpátky nevdechnem.”
Auta mě vůbec nezajímají, ale auta v Moskvě přece jen moji pozornost upoutala. Vozový park je v centru luxusní, směrem na periferie víc běžný, ale všude přibývá aut, která jsem nikdy předtím neviděla. Jsou to čínské značky, většinou Zeekr nebo Haval. Zvlášť tahle limuzína od Zeekru mě vždycky praští do očí; je dokonale démonická.
Snažím se jezdit hromadnou dopravou, protože mám kartu na MHD. Úhledné moskevské elektrobusy a příměstské vlaky, pověstné metro i elektrokoloběžky a skútry. Ale stejně si často beru taxíka. Je 35 stupňů, já jsem líná a moji kamarádi tuplem.
Nikdo z našich řidičů není etnický Rus. Potkávám jednoho Ukrajince z Donbasu a mnoho mužů ze střední Asie. Ulice zametá jakýsi Afričan, další muž exotického vzhledu rozváží jídlo. Etničtí Rusové obsluhují pouze v lepších restauracích.
“Pavel, takže Rus”
“Já pocházím z města Čeboksary,” vypráví potetovaný mladík, zatímco mi kolem krku uvazuje bryndák. “Chtěl jsem v Moskvě studovat, ale nedostal jsem další stipendium a rodina neměla peníze na školné. Začal jsem tu pracovat, abych mohl později studovat, ale teď si myslím, že už k tomu nedojde. Mám půlroční holčičku,” usmívá se.
Pak vytáhne flambovací pistoli a namíří ji na naše sushi.
“Jsem hrdý Ujgur,” povídá taxikář, který mě veze do Moskva City. V aplikaci jsem stoprocentně zadala, že chci k “Věži Federace”, on to však pochopil “k mrakodrapům”. Ještě nevím, že mě kvůli němu čeká půlhodina pobíhání mezi mrakodrapy v šíleném vedru, a tak jsem příjemná a komunikativní. Ujgury máme spojené hlavně s Čínou, ale žijí i v Kazachstánu, odkud pochází můj řidič. Žije ovšem už 11 let v Moskvě.
Jeho představy o okolním světě jsou dost mlhavé. Česko považuje za muslimskou zemi a odhaduje, že máme 1-2 miliony obyvatel. Ptá se, jak se jmenuje náš prezident, a když odpovídám, že Pavel, automaticky se domnívá, že jde o Rusa. Díky té konverzaci si odpustím hodnocení, protože mě opravdu odvezl úplně jinam, než jsem chtěla.
“Tady by se jí to nestalo”
Etnické rozdělení města je viditelné pouhým okem. Bílé centrum a vilové čtvrti, multietnická sídliště. Nejsou vysloveně ošklivá, jsou jen obrovská a anonymní. Je tu hluk z probíhající výstavby, jelikož v rámci předválečného renovačního programu se bourají staré domy a staví nové. Přinejmenším v Moskvě válka výstavbu nezastavila. Ne, ani stavební dělníci nejsou Rusové. Bílí jsou Moldavané, ale víc je těch druhých.
U kafe bavím naši skupinu historkou, kterou před časem napsala na Instagram (v Rusku oficiálně zakázaný, ale nadále používaný desítkami milionů Rusů, včetně autorů zákazu) známá propagandistka Margarita Simonjanová. Položertem si stěžovala na zkušenost svých dětí, které má s jiným propagandistou Tigranem Keosajanem.
Jejich děti jsou po rodičích snědé. Ovšem extrémně snědé. Spíš Indové než Arméni. Děti vyrazily v jejich fancy čtvrti na hřiště, kde si jiné děti hrály na válku na Ukrajině. Byly rozdělené do skupin Rusů a Ukrajinců. Neformální vůdce tamní dětské party při pohledu na děti Margarity konstatoval: “Na Ukrajině žádní Arabové nebojují.”
“To má z toho, kde bydlí. U nás by se jí to nestalo. My tu hrajeme všemi barvami,” říká Jirka. Malý Iržijevič se mezi Tamerlanoviči a Abubakarovnami v pohodě ztratí.
“To bylo úplně někde v prdeli”
V Moskvě žije podle posledních sčítání přes 13 milionů, v Moskevské metropolitní oblasti skoro 22 milionů lidí. Pouze město “Moskva” je taková větší Česká republika. Moskevská oblast je větší Rumunsko. Slovensko by se do Moskevské oblasti vešlo více než pětkrát. Tomu odpovídá různorodost jednotlivých čtvrtí a sousedství. Málokdy si uvědomujeme, že Česko a střední Evropa je homogenní nejen z hlediska etnického, ale i socioekonomického. Zase jsme u té Ameriky. Jsou tu Beverly Hills i trailer parky. Lidi z jednoho města, co se ale nikdy nepotkají. Ve škole, v nemocnici, ani v obchodě.
Když pak vysolím přes tisíc rublů za kávu, borůvkový koláč a neperlivou vodu ve Starbucks (nově Stars Coffee), říkám si, že pro důchodce s 20-25 tisíci rublů měsíčně to tady vážně není žádný med. Zvlášť když se sem všichni chtějí přestěhovat a vedle cen rostou i nájmy. Řada důchodců si přivydělává například jako vrátní nebo ostraha, další spoléhají na svoje záhonky za městem. Ale revoluční potenciál důchodců není moc vysoký. Zvlášť těch ruských, kteří zažili mnohem horší časy než ty současné.
Samostatnou kapitolou jsou pak vzdálenosti geografické. Naivně se ptám, jestli někdo viděl letět ukrajinský dron. “Tady? Vždyť to bylo úplně někde v prdeli,” odpovídá Julik, zatímco si krájí chobotnici. A já si uvědomuju, že obyvatele Aše by náraz dronu do paneláku v Havířově asi taky příliš nevzrušil. Pravděpodobnost, že na vás spadne strom, je větší. “Já ho viděl,” říká Koba. Zpozorním. “U nás na dače. Vzal jsem manželku a stál s ní na balkóně jako se živým štítem. Ale letěl dál, mizera”
“Potvrďte věk skrze aplikaci VK ID”
Na wifinu se zásadně nepřihlašuju. Je sice skoro všude, v metru, v obchodních domech, dokonce i na ulici, ale jakmile se na ni přihlásím, nefunguje mi nic z toho, co chci používat. Tedy především Youtube a Facebook. Všichni moji přátelé mají VPN a používají ji na denní bázi. Mně všechno funguje se zapnutou e-sim. Jen Míša, který normálně žije v zahraničí, mi překvapeně sděluje: “Víš, že už nejde Pornhub?”
“Jak jako nejde?”
“Chtějí ověřit věk přes aplikaci VK ID. To tak, aby Kirijenko viděl, u čeho si…”
Rusko hledá inspiraci ve svém čínském spojenci. V Moskvě je spousta kamer se systémem rozpoznávání obličejů a stále víc míst také nabízí platbu obličejem. Každý ruský občan je povinen mít digitální identitu Gosuslugi, skrze níž by si měl vyřizovat všechno. Dávky, řidičáky, pasy, ale i komunikaci s vojenskými úřady nebo volby.
Sociální sítě nebo porno obejdete snadno skrze VPN. Ale smyčka se stále utahuje.
“Politika nás nezajímá”
S politikou se prakticky nesetkávám. Jediný Putin je na Arbatu, je vystavený před obchodem se suvenýry, je z kartonu a stojí vedle čínského prezidenta. Fotí se s ním hlavně turisti. Část z nich jsou Rusové z jiných regionů, kteří do Moskvy přijeli na dovolenou, zbylou část tvoří hlavně Číňané a občané států Perského zálivu.
Těch je relativně dost, na hotelu potkávám Saúdy a Ománce, ve směnárně Bahrajnce nebo Katařany. Číňané preferují cestovatelské skupiny. Potkávám i Evropany (Španěly, Italy, Němce), Američany nebo Jihoameričany, ale to už jsou individuální cestovatelé.
Ženy rády sahají kartonovému Putinovi do rozkroku. Julik používá pro pánské přirození zásadně výraz “piptun”, který jsme postupně všichni adoptovali.
Válku připomínají decentní náborové plakáty velikosti A4. V centru se téměř nevyskytují, směrem na periferie jich přibývá. Na plakátu jsou nejdominantnější peníze, v tomto případě 5 200 000 rublů (asi milion a půl, záleží na kurzu). Plakáty se chytře objevují tam, kde se nacházejí lidé, kteří by mohli mít finanční problémy.
Jedna politická výstava tu však přece jen je. Objevuje se opět na Arbatu, asi třetí den po mém příjezdu. Jmenuje se (NE)VDĚČNÁ EVROPA a zobrazuje různá poškození sovětských pomníků v Evropě. Česko má samozřejmě velmi bohaté zastoupení. Nedá se ovšem říct, že by o výstavu panoval kdovíjaký zájem. Rusové se politice vyhýbají.
“Je tu naprostá pohoda”
Cody a Helene jsou američtí vysokoškoláci. Je jim 19, pocházejí z Kalifornie a momentálně leží rozvalení na lehátkách u Rudého náměstí. Lehátka jsou roztroušená po náměstích i městských parcích díky akci Léto v Moskvě. V jejím rámci město vybudovalo infrastrukturu pro letní zábavu zahrnující nejrůznější aktivity.
Všude se hrají šachy, petanque, kroket, cvičí se jóga, vyrábí keramika nebo potisky na oblečení. Ve stanech vás učešou a nalíčí mladí vizážisté. Můžete si dát corn dog nebo zkusit latte art. Chvíli přemýšlím, jestli mám jít na lezeckou stěnu, když je to zadarmo a nikdy jsem to nedělala, ale pak si jdu radši lehnout. Když vypadáte slušně, nechají vás na tom lehátku klidně i spát přes noc. Cody a Helene to vyzkoušeli a doporučují.
Rudé náměstí voní (alternativně smrdí) kari. Hned na vedlejším Manéžním náměstí totiž probíhá celé léto food festival. Střídají se různé země, během mého pobytu tam zrovna byli Indové. O týden později mi kamarád hlásil, že teď je Vietnamský týden.
Jsme v divadle na opeře. Je to Stravinského opera z 50. let, ale zdejší interpretace je poměrně odvážná. Hraje se od 19:00, sál je plný do posledního místečka, v publiku je i dost dětí. Po pódiu ale pobíhají muži převlečení za ženy a jeden z nich si nakonec vezme jiného muže. “Shame, shame, shame,” šeptá mi Koba a dusí v sobě smích.
Nikdo nechápe, co to bylo a jak to je možné. Ale když odcházíme, všichni se smějeme a ptáme se navzájem, kam se proboha poděly naše tradiční hodnoty. „Myslím, že nejlíp uděláme, když odsud hodně rychle vypadneme,“ nadhodím. Hedonistické divadlo opouštíme a jdeme se najíst vstříc davům bavících se a tančících Moskvanů.
“Proč se tím drásat?”
Zapomínám, kde jsem, a normálně tu koexistuju jako jedna z nich. Pak se vždycky na moment proberu a jsem v šoku. Tohle je země ve válce? Proč tady cítím tu válku míň než v Praze? To je přece úplně nenormální. Každé ráno si otevřu české zprávy a vidím, kolik raket zase Rusko poslalo na Ukrajinu. Ne že by se tím ruská média chlubila. To tak maximálně nějakými úspěchy na frontě. I to je dávkováno střídmě, aby to lidi nerušilo. Ale všichni mají možnost jít na Telegram, bez VPN, a tam vidět…
Ale co pak? Kdo ten pohled neunesl, je už ve vězení nebo v emigraci.
Zbytek se rozhodl nedrásat.
Co bych dělala, kdybych byla oni?
Nevím, a jsem ráda, že to nemusím řešit.
Díky, výborná reportáž.
Chtěl bych se zeptat na "propagandistku" Margaritu Simonjanovou. Co si pod tou charakteristikou představit? Někoho jako u nás Foltýn nebo Šafr? Nebo kdo hrál podobnou roli třeba za Bidena v USA nebo nyní v unijních kruzích?