Volby ovládl typický Čech, který nechce prudké změny

Volby jsou naštěstí za námi. Pár poznámek k nim.

Začnu kontroverzním prohlášením. Myslím si, že Andrej Babiš je nejautentičtější politickou reprezentací české národní povahy. Aby nedošlo k mýlce – myslím si to o všech politicích, kteří jsou dlouhodobě úspěšní a navzdory opotřebení materiálu a řadě skandálů opakovaně vítězí ve volbách (nejméně dvou, lépe však třech a více).

Všichni jsou tak trochu projekční plátno svých národů. Všichni byli víc uplácáni svým národem, než by oni uplácali národ. Všichni se naučili mluvit jazykem, kterým velká část národa už dávno šeptala ve spánku, a jen jim ho vrátili zesílený ozvěnou.

(Tento typ osobnosti je mimochodem nutný i pro personální autokracie, které se s nějakými svobodnými volbami zase tolik neobtěžují. Vládci, co se na svůj národ dostatečně nenacítí, prostě nepovládnou desítky let. Nezvládnou to, neudrží se.)

Platí to pro Viktora Orbána, který v sobě snoubí maďarský pocit odcizenosti, melancholie a ohrožení, ale i svébytnosti, hrdosti a velikášství. Platilo to beze zbytku pro Silvia Berlusconiho – zosobnění italské radosti a velkorysosti, promiskuitního těla i duše, která, když je třeba, vyběhne ze swingers party zachraňovat kříže v italských školách před bruselskými bezbožníky. Platí to určitě i pro Donalda Trumpa – jeho namyšlenost a megalomanství, ale i jistou srdečnost a spontánnost, jimiž si Američany podmanil. A platí to i pro Róberta Fica, jenž ve slovenském srdci usmířil Andreje Hlinku, který dal Slovákům hlas, s Gustávem Husákem, který jim dal bytovky.

Dnes už do tohoto panteonu můžeme počítat i Babiše. Od jeho vstupu do politiky uplynulo 13 let, byl ministrem financí a vicepremiérem, premiérem, vůdcem opozice a po čtyřleté přestávce v opozici se vrací jako premiér s extrémně silným mandátem.

Alespoň na české poměry – přičemž Češi rádi rozdrobují moc a volí malé strany. To je rozdíl třeba oproti Maďarům, jimž za posledních 150 let většinu času vládli čtyři lidé. Nerušeně, se suverénním mandátem. Maďarské volby se vyhrávají se 45–55 procenty. Budapešť má od roku 1990 třetího starostu. Praha, pokud dobře počítám, jedenáctého.

Na české poměry je tedy Babišovo vítězství obrovský úspěch. Byť je potřeba opět zdůraznit, že porážka Babiše v roce 2021 byla dána propadnutím milionu hlasů Babišových koaličních partnerů – menších stran, jejichž voliči aktivně šli k volbám, ale ve Sněmovně nebyli vůbec zastoupeni, protože jejich hlasy propadly kvůli českému volebnímu systému s prahem 5 procent pro vstup do parlamentu, který je jedním z nejvyšších v Evropě. V takovém Nizozemsku by Babiš zcela suverénně vládl i v letech 2021–2025. Tentokrát voliči nenechali nic náhodě a Babišovi to tam naházeli rovnou.

To přiznání až bolí – nicméně to, co Babišovi vyčítají mnozí lidé včetně mě, tedy úplná absence jakékoliv koherentní ideologie, je ve skutečnosti jeho největší plus. To Češi nejsou ideologové. Český přístup ke světu je opatrný a vyčkávací. Velké české vítězství nad komunismem přišlo poté, co se totálně vykotlaný režim zhroutil ve všech okolních zemích. I ty současné kulturní války jsou v Česku extrémně utlumené – nesrovnatelné s Německem či s Polskem. I na tom Slovensku se bojuje houževnatěji, z obou stran.

Ekonomicky jsou Češi středoví až středolevicoví, byť to tak z Twitteru nevypadá. Každý má spoustu řečí o úsporách, ale volby pak vyhrává třicetikorunový poplatek u lékaře. Voličů, kteří opravdu chtějí zavádět školné, privatizovat zdravotnictví nebo rušit tříletou mateřskou, je ve skutečnosti málo – jen jsou velmi hlasití. Češi jsou rádi, když má každé dítě na školní oběd a důchodci nemusejí chodit po žebrotě. Tento tichý konsenzus pak brání jakýmkoliv ekonomickým reformám i u vlád, které se reformně tváří. Babiš se tak ovšem ani netváří. Slibuje udržovací kurz, což lidi uklidňuje.

Češi si ze všeho dělají prdel a nemají moc rádi kýčovitou autostylizaci. Babišova kampaň s tím umí velmi dobře pracovat. Po videu, kde cestou z debaty zpíval Sara perche ti amo, jsem měla asi deset vteřin nutkání ho taky jít volit. To, že je Babiš tak trochu komik, dokonce i to, že mluví „jak mu zobák narost“, je v Česku výhoda.

Umíte si představit, jak by u nás asi uspěl Orbán, do jehož projevu se běžně vkrádají věty jako: „Z prachu dějin opět povstal dupot našich koní a my jako jediný z kočovných národů Turánu na bodcích uhájili náš životní prostor uprostřed Karpatské kotliny“?

Maďar se rozpláče, Čech taky. Smíchy.

Češi nejsou velcí aktivisté, a už vůbec nejsou revolucionáři. Nechtějí prudké změny, rádi se drží v hlavním proudu, ale nepřejí si být těmi klasy, co vyčuhují. Nesnášejí přehnanost. Babišův přístup k válce na Ukrajině je proto také velmi český.

Vzhledem k tomu, jak skvěle Babiš vždy pracoval s výsledky průzkumů veřejného mínění, to lze mít za potvrzené. Češi samozřejmě nepodporují Rusko a nechtějí vystupovat z NATO, ale všudypřítomné ukrajinské vlajky a ukrajinská tématika obecně byly v přímém protikladu se dvěma poměrně důležitými rysy české národní povahy – neideologičností a odporem ke kýči. Vsadím se, že tato rétorická a symbolická přepjatost (českým liberálům dlouhodobě vlastní) ve skutečnosti Ukrajince v Česku poškodila. Naše pomoc Ukrajině zase tak závratná není, ale dojem byl jiný.

Článek pokračuje za paywallem. Všem moc děkuju za podporu.