Walker a spol. Oni to opravdu udělají (překlad)

Překlad rozsáhlé analýzy publikované v britském deníku The Guardian, která mapuje měsíce a týdny před ruskou invazí na Ukrajinu.

William Burns urazil půlku světa, aby si promluvil s Vladimirem Putinem. Nakonec mu ale stejně musel zavolat. Byl listopad 2021 a americké zpravodajské služby v předchozích týdnech zachytily signály, že by se Putin mohl chystat k invazi na Ukrajinu. Prezident Joe Biden proto vyslal Burnse, tehdejšího ředitele CIA, do Moskvy s jasným vzkazem: pokud Rusko zaútočí, ekonomické i politické důsledky budou katastrofální.

Ještě před patnácti lety, kdy Burns působil jako americký velvyslanec v Moskvě, byl Putin relativně přístupný. Mezitím však ruský prezident výrazně posílil svou osobní moc a jeho podezřívavost se prohloubila. Od vypuknutí pandemie covidu se osobní audience dostávalo jen málokomu.

Burns a jeho delegace se dozvěděli, že Putin je soukromě ve svém luxusním sídle na pobřeží Černého moře – osobní schůzka tedy nepřipadá v úvahu, možný je pouze telefonický kontakt.

V jedné z kanceláří prezidentské administrativy na Starém náměstí v Moskvě byla připravena zabezpečená linka. Z telefonu se ozval známý Putinův hlas. Burns předložil americké hodnocení situace: podle Washingtonu Rusko připravuje invazi na Ukrajinu.

Putin ho však prakticky ignoroval a pokračoval ve svých vlastních tezích. Jeho zpravodajské služby mu prý sdělily, že za horizontem Černého moře číhá americká válečná loď vybavená raketami schopnými zasáhnout jeho pozici během několika minut. Mělo to být důkazem strategické zranitelnosti Ruska v unipolárním světě ovládaném Spojenými státy.

Telefonát – spolu se třemi ostrými osobními jednáními s nejvyššími představiteli ruských bezpečnostních složek – v Burnsovi zanechal mimořádně tísnivý dojem. Z Moskvy odjížděl mnohem znepokojenější než před příjezdem. Svůj instinktivní pocit předal prezidentovi.

„Biden často kladl otázky, na které se dalo odpovědět jen ano, nebo ne. Když jsem se vrátil, zeptal se mě, jestli si myslím, že to Putin skutečně udělá,“ vzpomínal Burns. „Odpověděl jsem: ‚Ano.‘“

O tři a půl měsíce později Putin vyslal ruskou armádu na Ukrajinu. Šlo o nejdramatičtější narušení evropského bezpečnostního řádu od druhé světové války.

Příběh zpravodajského pozadí těchto měsíců – jak Washington a Londýn dokázaly získat tak detailní a přesné informace o válečných plánech Kremlu a proč jim zpravodajské služby jiných zemí nevěřily – dosud nebyl v plném rozsahu popsán.

Tento text vychází z více než stovky rozhovorů, které byly během uplynulého roku vedeny se zástupci zpravodajských služeb, armády, diplomacie i politiky na Ukrajině, v Rusku, Spojených státech a Evropě. Mnozí hovořili bez uvedení jména, protože popisované události jsou stále citlivé či utajované.

Jde o příběh mimořádného zpravodajského úspěchu – ale zároveň i několika selhání. Za prvé selhání CIA a britské MI6. Ty sice správně předpověděly, že k invazi dojde, ale chybně odhadly její výsledek. Předpokládaly, že rychlé ruské převzetí kontroly nad Ukrajinou je prakticky hotovou věcí.

Ještě zásadnější bylo selhání evropských služeb, které odmítaly uvěřit, že v 21. století může v Evropě vypuknout plnohodnotná válka. V paměti měly problematické zpravodajské argumenty, jež před dvěma desetiletími posloužily jako záminka k invazi do Iráku, a byly proto opatrné vůči americkým tvrzením, která jim připadala téměř fantastická.

Klíčové však bylo, že samotná ukrajinská vláda nebyla na blížící se útok připravena. Prezident Volodymyr Zelenskyj po měsíce stále naléhavější americká varování odmítal jako šíření paniky. Na poslední chvíli dokonce tlumil obavy ve vlastních vojenských a zpravodajských kruzích, které nakonec začaly v omezené míře připravovat obranné kroky bez jeho vědomí.

„V posledních týdnech už si šéfové zpravodajských služeb začínali uvědomovat realitu, atmosféra se změnila. Politické vedení to ale odmítalo přijmout až do úplného konce,“ uvedl jeden z amerických zpravodajských činitelů.

Čtyři roky poté lze z těchto událostí vyvodit řadu poučení o tom, jak se zpravodajské informace sbírají a vyhodnocují. Snad nejdůležitější z nich, v době kdy se svět jeví nepředvídatelnější než kdykoli v nedávné historii, zní: je nebezpečné odmítat určitý scénář jen proto, že se zdá být mimo rámec toho, co považujeme za racionální či možné.

„Měl jsem pocit, že důkazy, které jsme předložili, byly naprosto přesvědčivé. Nezadržovali jsme žádnou klíčovou informaci, která by mohla všechno změnit,“ odpověděl Bidenův poradce pro národní bezpečnost Jake Sullivan na otázku, proč evropští spojenci Američanům nevěřili. „Byli prostě pevně přesvědčeni, že to nedává smysl.“

Začátky plánování

CIA se podařilo zjistit překvapivě mnoho detailů o Putinových plánech na invazi na Ukrajinu. Jednu zásadní věc se jí ale nikdy nepodařilo s jistotou určit: kdy se ruský prezident definitivně rozhodl jít „all in“.

Když se analytici agentury později probírali stopami jako detektivové na místě činu, někteří z nich dospěli k závěru, že nejpravděpodobnějším okamžikem bylo první pololetí roku 2020.

Právě tehdy Putin prosadil ústavní změny, které mu umožnily zůstat u moci i po roce 2024.

Následně, během dlouhých měsíců izolace kvůli covidu, se ponořil do četby o ruských dějinách a přemýšlel o vlastním místě v nich. V létě téhož roku brutální potlačení protestního hnutí v sousedním Bělorusku výrazně oslabilo prezidenta Alexandra Lukašenka a učinilo ho závislejším na Kremlu než kdy dřív. Otevřela se tak možnost přimět Minsk, aby umožnil využití běloruského území jako nástupiště pro invazi.

Přibližně ve stejné době tým travičů z ruské FSB aplikoval nervově paralytickou látku novičok do spodního prádla Alexeje Navalného – jediného opozičního politika, který měl potenciál získat masovou podporu veřejnosti. Navalnyj po útoku upadl do kómatu.

Tehdy se všechny tyto události mohly jevit jako oddělené epizody. S odstupem času však začaly zapadat do obrazu: Putin si postupně „rovnal figurky“ před velkým ukrajinským tahem, který měl podle něj zpečetit jeho roli v dějinách jako vůdce, jenž obnovil velikost Ruska.

První konkrétnější náznaky tohoto plánu se objevily už na jaře 2021. Ruské jednotky začaly hromadit síly podél ukrajinských hranic a na okupovaném Krymu – oficiálně kvůli cvičením.

Americké zpravodajské služby zachytily informace, že Putin by mohl při každoročním projevu 21. dubna oznámit důvody pro vojenský zásah proti Ukrajině.

Když byl o těchto zjištěních informován prezident Joe Biden, týden před projevem, zareagoval s obavami a Putinovi osobně zavolal. „Vyjádřil znepokojení nad koncentrací vojsk, vyzval k deeskalaci a zároveň navrhl summit v následujících měsících, o kterém jsme věděli, že by mohl být pro Putina zajímavý,“ uvedla tehdejší šéfka amerických zpravodajských služeb Avril Hainesová.

Když Putin 21. dubna vystoupil, jeho projev byl mnohem méně bojovný, než se očekávalo. O den později ruská armáda oznámila, že cvičení u hranic skončilo. Zdálo se, že nabídka summitu hrozbu odvrátila. A když se oba prezidenti v červnu setkali v Ženevě, Ukrajina v jejich rozhovorech téměř nefigurovala.

Teprve zpětně se ukázalo proč: Putin už se mezitím rozhodl pro řešení, které s diplomacií nemělo nic společného.

Zvedání varovného prstu

Čtyři týdny po ženevském summitu publikoval Putin obsáhlý, místy chaotický esej o ukrajinských dějinách, v němž se vracel až do 9. století, aby doložil tezi, že „skutečná suverenita Ukrajiny je možná pouze ve spolupráci s Ruskem“.

Text vzbudil pozornost, ale Londýn i Washington se záhy soustředily na chaotické stahování z Afghánistánu. V září začaly ruské jednotky znovu posilovat přítomnost u ukrajinských hranic. Během jediného měsíce narostly do takové míry, že už je nebylo možné přehlížet.

Washington mezitím získal nové zpravodajské informace o ruských plánech – podrobnější a mnohem znepokojivější než na jaře. Tehdy se předpokládalo, že Rusko by mohlo usilovat o formální anexi Donbasu, případně – v maximální variantě – prorazit pozemní koridor přes jih Ukrajiny, který by spojil Donbas s okupovaným Krymem.

Nyní to však vypadalo, že Putin plánuje něco mnohem většího.

Cílem byl Kyjev.

Mnozí v americké politické elitě zůstávali skeptičtí. Zpravodajští analytici však začínali být stále nervóznější z toho, co viděli přicházet na jejich stoly.

„Přicházelo dost informací na to, aby bylo jasné, že už nejde o nějakou vzdálenou, nepravděpodobnou možnost,“ uvedla tehdejší šéfka amerických zpravodajských služeb Avril Hainesová. Když se ředitel CIA William Burns vrátil z Moskvy, poplašné zvony se rozezněly ještě hlasitěji. Ať už byly informace stoprocentně přesné, nebo ne, prezident Joe Biden rozhodl, že je čas začít se na nejhorší scénář připravovat.

V polovině listopadu vyslal Hainesovou do Bruselu. Na každoročním setkání šéfů zpravodajských služeb členských států NATO představila americké hodnocení: pravděpodobnost rozsáhlé ruské invaze na Ukrajinu je nyní reálná. Podpořil ji i šéf britské MI6 Richard Moore. Británie jako součást zpravodajské aliance Five Eyes viděla většinu amerických materiálů a disponovala i vlastními zdroji, které možnost invaze potvrzovaly.

Reakce v místnosti však byla převážně skeptická. Někteří možnost invaze rovnou odmítli. Jiní varovali, že pokud NATO zareaguje příliš tvrdě, může tím paradoxně vyprovokovat právě ten scénář, před kterým Spojené státy varují.

Práce s tímto vnímáním byla pro Washington a Londýn v následujících měsících klíčová. „Museli jsme si dát pozor, abychom neudělali nic, co by Rusku poskytlo záminku k invazi,“ říká Chris Ordway z britského ministerstva obrany.

Zároveň však v obou metropolích panovalo přesvědčení, že Rusku chybějí k plné připravenosti maximálně dva měsíce. A čas běžel.

Biden proto nařídil, aby jeho tým sdílel se spojenci co nejvíce zpravodajských informací a vysvětlil, proč je Washington tak znepokojen. Zároveň navrhl, aby se část informací odtajnila a dostala i do veřejného prostoru. Bylo však nutné postupovat opatrně, aby nedošlo k odhalení zdrojů.

„Jsou to zdroje a metody, do jejichž získání jsme investovali krev, pot i slzy. Jejich prozrazení může ohrozit lidské životy,“ uvedla Hainesová.

Vznikl proto systém, v němž měli zástupci jednotlivých zpravodajských služeb možnost vyjádřit se ke každé informaci před jejím zveřejněním, aby nedošlo k nechtěnému prozrazení citlivého zdroje. Během následujících týdnů Spojené státy odtajnily více informací než kdykoli v nedávné minulosti – jak pro spojence, tak často i pro širokou veřejnost.

„Dostávali jsme od Američanů tajné brífinky a o pár hodin později jste si totéž mohli přečíst v New York Times,“ popsal situaci jeden z evropských představitelů.

Pohled z Kyjeva

Na konci října zaslaly CIA a MI6 do Kyjeva memoranda s alarmujícími novými zpravodajskými závěry. O týden později, po Burnsově návštěvě Moskvy, se dva američtí činitelé z delegace oddělili a odletěli do Kyjeva, kde informovali dva vysoce postavené ukrajinské představitele o amerických obavách i o rozhovorech šéfa CIA v Moskvě.

„V zásadě jsme jim řekli: ‚Budeme vás dál informovat. Uvidíte důkazy. Tohle není běžné varování. Je to opravdu vážné. Věřte nám,‘“ uvádí Eric Green, jeden z amerických účastníků jednání. Ukrajinci však působili skepticky.

V polovině listopadu přijel do Kyjeva britský ministr obrany Ben Wallace. Prezidentu Volodymyru Zelenskému sdělil, že podle Londýna už nejde o otázku „zda“, ale „kdy“ Rusko zaútočí. Vyzval ho, aby začal zemi připravovat na válku.

„Prase nevykrmíte v den trhu,“ měl Wallace podle zdroje obeznámeného s jednáním říci. Zelenskyj podle všeho naslouchal, ale bez viditelné reakce.

Zelenskyj byl v roce 2019 zvolen s příslibem, že se pokusí vyjednat mír a ukončit konflikt, který Rusko rozpoutalo na východě Ukrajiny už v roce 2014. Sice už nevěřil, že je s Putinem možné uzavřít dohodu, obával se však, že veřejné řeči o velké válce vyvolají na Ukrajině paniku. Ta by mohla způsobit ekonomický a politický kolaps země, aniž by Rusko muselo přes hranice poslat jediného vojáka. Právě to podle něj mohl být Putinův skutečný plán.

Zelenskyj byl stále podrážděnější z amerických a britských vyjádření, která se vedle soukromých varování začala objevovat i ve veřejném prostoru. V listopadu proto vyslal jednoho z nejvýše postavených bezpečnostních činitelů na přísně tajnou misi do jedné evropské metropole.

Prostřednictvím zpravodajských kanálů měl politickým lídrům předat vzkaz: poplach kolem války je falešný a slouží jen jako nástroj amerického tlaku na Rusko.